Báchorky o solidaritě s imigranty

Na názorech Jiřího Turnera lze velmi dobře dokumentovat přístup k migraci, který nerozlišuje mezi legálními a ilegálními prostředky. Přicházejí-li lidé ilegálně bez dokladů a mimo hraniční přechody, zaslouží si solidaritu?

Jiří Turner souhlasí s vyhrožováním belgického premiéra státům, které nechtějí přijímat na své území ilegální migranty. Svůj článek dokonce nazval „Visegrádské kvarteto, ven ze Schengenu!“ A to i přes to, že „nejslabší článek“ Visegradské čtyřky, Slovensko, uvažuje o přijmutí asi 50 imigrantů. Ale to jen tak na okraj. Faktem zůstává, že Česko se již při schvalování kvót o přerozdělování imigrantů postavilo proti tomuto návrhu a bylo na ministerské radě EU přehlasováno. S tímto faktem jsme se naštěstí nesmířili a trvali na zrušení povinných kvót, což se částečně podařilo. I Německo, hlavní „hybatel“ evropské imigrace , připustilo, že kvóty tak, jak byly schváleny, jsou „mrtvé“. Sice ještě existují vážné pokusy o změnu azylové politiky EU, která by kvóty resuscitovala, poslední Evropská rada však žádné změny v azylovém řízení neschválila.

Co se benefitů a výhod obecně týče, nelze podle Turnera jenom tyto výhody využívat a současně se nepodílet na řešení svízelné otázky imigrace. Přeložme si tuto frázi do srozumitelného jazyka. Vše totiž souvisí se vším.

Česká nezisková seskupení spolu s opozičními politiky dosáhla na půdě Evropského parlamentu velkého úspěchu tím, že byly pozastaveny dotace pro společnost Agrofert. Aby zvýšily „váhu“ svého tvrzení, bezostyšně tvrdí, že jsou ohroženy všechny dotace pro Česko. Eurokomisař Günther Oetinger dokonce navrhnul, jakým způsobem by se měl český premiér postavit nové evropské směrnici o střetu zájmů. Já osobně se domnívám, že zatím stále nejsme v situaci, kdy tak zvané evropské právo automaticky nahrazuje právo národního státu. Měl by tedy maximálně vyzvat k tomu, aby Česko přijalo tuto směrnici do svého právního rámce. Zatím totiž Andrej Babiš splnil vše, co po něm české zákony vyžadují. Ukazuje se tak, že výhody, o kterých se Turner zmiňuje, jsou nástrojem politického nátlaku nejen v rovině imigračních problémů EU, ale i v záležitostech dotační politiky. Však se již řada evropských politiků nechala slyšet, že by tak zvané nesolidární státy neměly dostávat buď dotace žádné, nebo by jejich výše měla být „krácena“.

Z výše uvedeného tak plyne, že tak zvané benefity  z EU se mohou stát snadno nástrojem nátlaku na státy. Nejde ale vůbec pouze o migraci. Nedávno se dostala do hledáčku Evropské komise Itálie za svůj návrh rozpočtu na rok 2019 s  plánovaným deficitem 2,4%. Kompromis se sice našel, a to posunutím číslovky 4 na druhé desetinné místo (2,04%!), ale i tak italský rozpočet neplní kritéria eurozóny. Ústupek Evropské komise se však jeví poněkud v jiném světle, když vezmeme do úvahy masivní protesty „žlutých vest“ ve Francii, které donutily francouzskou vládu zrušit zvýšení daní u benzínu a nafty a slíbit vyšší částky pro chudé Francouze. Aniž by se o tom nějak hlasitě hovořilo, tyto ústupky totiž zvýší deficit rozpočtu Francie (ledaže by se „tvůrčím“ způsobem upravily příjmy). Velmi si Evropská komise vyšlápla i na Polsko, co se týče zákona o Nejvyšším soudu. Polsko pak ustoupilo a umožnilo, aby se penzionovaní soudci Nejvyššího soudu mohli v případě zájmu opět vrátit do úřadu.

Vyobcovat státy V4 ze schengenského prostoru by ale zdaleka nemuselo být tak jednoduché jako v případu Polska a jeho zákonů. Neexistuje žádný relevantní právní důvod, podle něhož by státy V4 mohly být ze schengenského prostoru jednostranně vyloučeny. Tomu by bezesporu muselo předcházet závazné jednomyslné rozhodnutí Evropské rady. Lze jen velmi těžko předpokládat, že by státy V4 s takovou rezolucí souhlasily. Navíc, migrační „dálnice“ z Turecka přes Řecko a Balkán do Německa naprosto jednoznačně odporovala pravidlům Schengenu! Právě Řecko a Německo byly hlavními viníky tehdejší situace a mohly by zato být právem ze Schengenu vyloučeny! Samozřejmě, byly tu významné humanitární důvody, které se posléze ukázaly jako velmi falešné. Obětí syrské války byla podle oficiálních německých údajů mezi milionem imigrantů jenom asi třetina!

Jsme tedy opět „pouze“ v rovině politického nátlaku. Kromě toho, právě tvrdý odmítavý postoj ke kvótám nakonec přiměl Řecko a následně i Itálii k tomu, aby lépe zabezpečily své hranice a ilegální migraci těmito kanály se podařilo významně omezit. Náhle totiž bylo italské i řecké vládě jasné, že když nezasáhnou, migranti skončí u nich. To by se ale nestalo, pokud by začaly kvóty fungovat.

Zásadní námitku vůči tak zvané „solidaritě s uprchlíky“ vidím ale právě v rovině práva každého státu určit si, koho na své území přijme. Jestliže navíc všichni imigranti do EU, se kterými bychom se měli solidarizovat,  porušují právní normy a přicházejí do EU ilegálně bez platných dokladů a víz, nelze se dle mého soudu solidarizovat s porušováním zákonů. Právě proto bylo nutné z české strany jasně odmítnout „nezávazný“ pakt o migraci na půdě OSN.  Jinak bychom totiž za pár let ztratili i tuto zákonnou oporu pro odmítání ilegální migrace, protože pakt OSN mezi legální a ilegální migrací vůbec nerozlišuje.

Existuje tak v zásadě jenom jedna cesta. Jednotlivé státy EU mají stále možnost přijímat na svém území legální imigranty z jiných zemí na základě právních norem té které země EU. Solidarita s ilegální imigrací ,tj. s porušováním zákonů EU, by byla tím nejhorším možným způsobem vzdání se práva členských států EU.