Jak umírají kočky

Kdysi jsem četl o hřbitovu slonů, kam odcházejí, když se přiblíží jejich čas. Již více než dvacet pět let chováme kočky, většinou nalezence. Víme tedy, jak umírají kočky.

Mnoho let jsme měli čtyřčlennou kočičí tlupu a dny běžely svým pravidelným rytmem. Před nějakým časem se však vše změnilo. Nejprve onemocněl kocour a během několika dnů odešel do kočičího nebe. Pak začala chřadnout druhá kočička, která u nás byla od narození, a po několika měsících jsme se s ní rozloučili u veterináře. Bylo jí téměř dvacet let a byla tak v úctyhodném věku.

Asi před dvěma roky se na nás obrátil soused a nabídl nám malou kočičku od jedné své známé.  Vzali jsme si jí a až po čase zjistili, že nosí ocásek nakřivo proto, že si ho nadvakrát zlomila. Letos nás tato kočička obdarovala pěti koťaty, čtyři kočičky jsme rozdali po známých a nejmenšího kocourka jsme si nechali.  Tím jsme nahradili kočku a kocoura, kteří nás opustili loni.

Letos v předjaří jsme poznali, že i naše v současnosti nejstarší asi sedmnáctiletá kočka výrazně ubývá na váze. Ještě jsme podnikli krátký pokus o léčbu, nicméně kočka chřadla dále. Jednou odpoledne se posadila a začala naříkat (nebojím se použít slovo plakat) a přestala úplně přijímat potravu.  Pár dnů ještě občas pila, pak už jen ležela. Pokud si jí vzal člověk do náruče, dokázala ještě stále dlouho spokojeně vrnět. Čím dál tím víc však bylo zřejmé, že jí doteky způsobují bolest.  Nesnášela teplo a nejraději ležela v chladu venku.  Bylo navíc zřejmé, že cítí blížící se konec.

Když odchází domácí mazlíček, je to chvíle, která se vám vryje hluboko do paměti. Však také řada lidí poté, co ztratí pejska nebo i kočičku říká, že už žádné zvíře nechce, protože nechtějí znovu podstoupit okamžiky loučení, když zvíře umírá.

Víme už, že kočky umírají pomalu, většinou zcela tiše.   Pak přijde den, kdy vydechnou naposled. A nám tím odejde tvor, který ačkoliv neuměl mluvit, dokázal rozdat mnoho krásných okamžiků. Byl doslova členem rodiny. Noví členové kočičí tlupy nám jen připomenou, že život jde dál a není proč smutnit. Vždyť život a smrt jsou vskutku dvě strany jedné mince v nekonečném koloběhu života. To jen my lidé chceme na tuto skutečnost spíše zapomenout. Je to bláhové a přeci tak lidské.