Černé kočky a baroko

Jedná se o zcela autentickou událost, kterou jsem prožil na vlastní kůži. Ještě teď mě bolí celé tělo.

Máme doma čtyři kočky, dvě mourovaté, jednu černobílou a jednu černou. Na tu voláme Zuzanko a je tak asi polovičního vzrůstu než ostatní. Černá kočka mi proto přejde před nosem každý den několikrát.

 Jel jsem autem z místa bydliště do Mostu, kde jsem měl pracovní povinnosti. Bylo zataženo, sem tam slabá mlha, ale jinak docela příjemný den. Cestou do Mostu mi přeběhla před autem černá kočka a já si pomyslel: „Á, další Zuzanka!“ Po skončení pracovních povinností jsem se z Mostu vydal do Prahy, kde jsem měl domluvenou schůzku s manželkou, která měla v Praze rovněž pracovní povinnosti. Domlouvali jsme se, že se pro ní zastavím a pojedeme potom společně domů.

 Na cestě autem do Prahy mi opět přeběhla přes cestu černá kočka, a aby se to nepletlo, ještě jedna. Celkem tři černé kočky. A já byl stále v pohodě. Domluvili jsme se se ženou, že jí vyzvednu na Malostranském náměstí na Starém Městě. Měl jsem asi necelou hodinku čas a tak mě napadlo navštívit kostel sv. Mikuláše, kde už jsem nebyl několik desítek let. Koupil jsem si lístek a pobyl v kostele, houfně navštíveném v té době řadou zahraničních turistů, asi půl hodiny.

 Poté jsem odešel z chrámu a zastavil se na horní části schodů  z kostela na náměstí. Kochal jsem se pohledem na Pražský hrad a udělal pár fotek do mobilu. Pak jsem vykročil….

 Jen jsem si v tom koukání po krásách Prahy neuvědomil, že stále jsem na schodech a místo došlápnutí na zem jsem pocítil gravitaci a ta mně vší silou tlačila pod schody. Nějak jsem ty schody přelétl a pod nimi jsem se sesul na kolena, ruce a hlavou jsem se uhodil do světelného kandelábru. U něho seděl nějaký pár a pán se mě anglicky ptal, zda jsem „opravdu v pořádku“. Rychle jsem se zvedl a snažil se co nejrychleji z místa pádu zmizet.

 Kromě natlučeného kolena, boule na hlavě a namožené pravé noze mi nic nebylo. Odešel jsem kvapně pryč a až večer před spánkem mi to došlo.

 Ty tři černé kočky a chrám sv. Mikuláše vytvořily souhru události, při níž jsem před chrámem Páně klečel. Jsem nepraktikující věřící a v kostele si na podlahu nikdy neklekám ani se nekřižuji. Uvědomil jsem si, že to bylo poprvé, kdy jsem před božím svatostánkem klečel. Sice za poněkud trapných okolností, nicméně byl jsem na čtyřech. A ta rána do hlavy snad byla nějakou připomínkou toho, že jsme všichni v rukou Božích. Mohlo to vlastně skončit všelijak a nechci to raději domýšlet.

Bohu budiž díky. A možná i těm třem černým kočkám.