21.srpen 1968 a válku na Ukrajině dělí 54 let

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 je už pro značnou část české populace věcí historie. Pro nás, pamětníky, je to stále obrovské memento, které změnilo naše životy.

Na konci šedesátých let minulého století žil svět v permanentní studené válce mezi „táborem míru a socialismu“ – jak komunistická propaganda označovala blok na čele se Sovětským svazem – a „zahnívajícím Západem ve stadiu imperialismu“ – opět používám slovník vládnoucích komunistů. Přesto byla tato léta něčím výjimečným. Na Západě probíhala revolta mladých, mimo jiné i proti válce ve Vietnamu, a v Československu padl Antonín Novotný a jeho skupina v KSČ, která dělala politiku poplatnou přáním vedení SSSR. Vše nabralo na obrátkách na jaře a nové vedení KSČ na čele s Alexandrem Dubčekem začalo politiku „obrodného procesu“ ve straně a společnosti. Dubček si získal značnou podporu naší veřejnosti, a ačkoliv ho mnozí varovali, že tato politika v Moskvě neprojde, snažil se neustále přesvědčovat sovětského vůdce Leonida Brežněva, že u nás jde vše správným směrem. Brežněv už ale od jara roku 1968 připravoval vojenské řešení „Pražského jara“ a v noci z 20. na 21. srpna okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy začala. Dubčekovo vedení bylo zajato a uneseno do Moskvy a tam bylo přinuceno podepsat Moskevské protokoly, které legalizovaly pobyt sovětských vojsk jako „dočasný pobyt vojsk SSSR na území Československa“. Však se tomu také sarkasticky říkávalo – „dočasno“ rovná se jeden furt. Osobně si budu až do smrti pamatovat časné ráno 21.srpna, kdy nás probudili rodiče s tím, že jsou tu Rusové. Ještě za tmy jsme utíkali k silnici na Prahu a po ní se pohybovaly s rachotem tanky a ve vzduchu čpěl dým z motorů. Bylo to doslova inferno.

Západ tehdy sovětskou okupaci kritizoval, ale v tehdejším rozděleném světě to bylo jediné, co se dalo dělat. Nikdo nechtěl riskovat válku. A mimochodem, právě tento postoj Západu vidím zřetelně i na současné politice Západu vůči Rusku a válce na Ukrajině. Sankce neměly v roce 1968 téměř žádnou cenu, protože ekonomiky Západu a Východu byly do značné míry separované a SSSR doslova vykořisťoval své východoevropské spojence tím, že jim za dodávku surovin diktoval, co mají vyrábět a dodávat do Sovětského svazu.

Přeskočme nyní 54 let do současnosti a podívejme se optikou roku 1968 na válku na Ukrajině. Již dlouho upozorňuji na skutečnost, že se svět opět proměnil z unipolárního s dominancí USA po roce 1990 na multipolární. Rusko se oklepalo z rozpadu SSSR a opět začalo usilovat o to být považováno za světovou velmoc díky vlastnictví jaderného arsenálu na úrovni USA. Změna režimu na Ukrajině z prorusky orientované vlády na tvrdě protiruskou za prezidenta Volodymyra Zelenského, je takovou zkouškou bipolarity či multipolarity současného světa. Americká média přišla s informací, že o invazi na Ukrajinu se v Bílém domě hovořilo již na podzim loňského roku. Faktickým přístupem ale byla americká politika bezzubá. USA oznamovaly zaručené termíny invaze až se z toho stala „nezajímavá“ zpráva. Prezident Joe Biden navíc těsně před počátkem invaze odvolal všechny americké poradce z Ukrajiny s tím, že kdyby po sobě stříleli Rusové a Američané, znamenalo by to světovou válku. Několikrát také dal na vědomí, že americká armáda na Ukrajině nezasáhne. Jak rozdílné v případě Tchaj-wanu, kdy Biden slíbil vojenskou podporu USA v případě napadení ostrova Čínou.

Politika sankcí vůči Rusku je všeobecně propagandisticky přeceňována. Rusko na tuto politiku sice doplácí, ale zdaleka ne v takové míře, jak zněly původní odhady. Dnes odhaduje ruská státní banka pokles HDP asi o 4 % a inflaci asi 13 %. Odhady světových expertů se pohybují také v tomto rámci. Naproti tomu oběť invaze, Ukrajina,  má přiznané škody na majetku přes tisíc miliard  dolarů, HDP klesne letos na polovinu, inflace je asi 20% a bez finanční podpory Západu by Ukrajina nebyla schopna platit zaměstnance státu, o armádě ani nemluvě. Situace na frontě se stále nevyvíjí pro Ukrajinu příznivě, záškodnické akce v ruském týlu jsou sice propagandisticky vydávány za úspěch, ale sotva ovlivní dění na frontě. Podle médii nebyly uzavřeny v červenci žádné smlouvy o dodávkách zbraní se šesti největšími státy EU. Bez amerických zbraní by údajně Ukrajina dávno kapitulovala, to je však spíše propagandistická záležitost. Rusko dnes podle západních zpravodajců udržuje na ukrajinské frontě asi sto tisíc vojáků, postupuje na některých místech o tři až deset kilometrů, většinou se ale fronta stabilizovala. I ukrajinské hodnocení stavu na frontě hovoří o strategickém patu. Britská vojenská rozvědka už minulý týden uváděla, že ve většině oblastí Rusové za měsíc postoupili pouze o tři kilometry, jen u Bachmutu o deset.

Proto považuji západní politiku vůči Ukrajině za chybnou. Pokud Západ nebyl ochoten za Ukrajinu bojovat (a to podle vyjádření USA i NATO skutečně nikdy nebyl), měl s Ruskem o situaci na Ukrajině jednat vážně před zahájením ruské invaze. Místo toho se ale politika Západu soustředila na slovní akceptaci ukrajinských požadavků na členství v NATO s tím, že Rusko nemá právo do této záležitosti vůbec hovořit. Dnes na Ukrajině „hovoří“ zbraně, Ukrajina je rozvrácený stát, hovoří se o protiútoku a ve skutečnosti se akceptuje „strategický pat“. Čas v tomto případě hraje do karet Rusku. Není důležité, že propagandisticky v našich médiích Ukrajina vyhrává na celé čáře, realita na frontě je zcela jiná.

S Ruskem se dříve nebo později bude muset jednat. USA dnes vedou válku na dvou frontách, studenou kolem Tchaj-wanu a horkou na Ukrajině. Rusko bude pořádat vojenské manévry s Čínou a nelze vyloučit eskalaci jak na Ukrajině, tak kolem Tchaj-wanu. Hovoří se dokonce o „katastrofickém“ scénáři, kdy by Ukrajina začala na frontě postupovat a Rusko by nasadilo taktické jaderné zbraně.  I to by mohl být důvod neochoty dál podporovat ukrajinskou armádu, aby nebyla „moc silná“.

Nejlepším řešením by bylo mít Ukrajinu na naší straně, realistickým to, že bude formálně neutrální a nebude aspirovat na členství v NATO výměnou za bezpečnostní záruky.  Řada významných západních politologů dnes nevylučuje nutnost uznat ruský nárok na Krym (naposledy bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger) jako součást kompromisu. Rusko bude usilovat o anexi dalšího ukrajinského území, a i to bude muset být vyjednáno jako součást, pokud možno trvalého řešení. Ponechání situace ve stadiu strategického patu je nevýhodné zejména pro Ukrajinu, která se také potřebuje rozvíjet v mírových podmínkách a potřebuje, aby se mohli vrátit všichni uprchlíci.

Rusko svou invazí na Ukrajinu navázalo na imperiální politiku někdejšího SSSR. Pokud by se Rusku podařilo pomalým postupem na Ukrajině postupně ukrajovat další a další části Ukrajiny, je existence samostatné Ukrajiny ve velkém ohrožení. A o to vše se nyní na Ukrajině hraje.