Několik dnů nás média oblažovala tvrzením, že USA vyšlou do Černého moře dvě válečná plavidla. Mělo jít o gesto podpory ukrajinské pozice ve sporu s Ruskem o Donbas. Na něm totiž existují dvě „lidové republiky“ mezinárodně neuznávané, jejichž obyvatelé si dokonce mohou požádat o ruský pas. Dosud tak učinilo 400000 osob. O tom, že americké lodě mají souhlas Turecka k proplutí do Černého moře, média také informovala. Ranní zprávy ČT1 15.4.2021 však uvedly, že americké válečné lodě do Černého moře nevplují. Na vysvětlenou bylo oznámeno, že americká strana tuto informaci nikdy formálně nepotvrdila. Zajímavé, řekl bych.
Netrvalo ani pár hodin a Bidenova administrativa oznámila další protiruský krok. Bílý dům ve čtvrtek oznámil, že Spojené státy vyhostí deset ruských diplomatů a uvalí sankce na skoro čtyři desítky jednotlivců a firem. Podle Washingtonu je krok odpovědí na ruské vměšování do loňských amerických prezidentských voleb a na kybernetické útoky proti americkým vládním agenturám. Američané poprvé tyto útoky výslovně spojili s ruskou zpravodajskou službou, napsala agentura AP...Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová prohlásila, že Moskva na agresivní chování Spojených států nevyhnutelně odpoví. Americké sankce označila za další stupeň konfrontace ve vzájemných vztazích. Informovala o tom ve čtvrtek agentura TASS.
Dodávám, že k tomuto vývoji dochází několik dnů poté, co americký prezident Joe Biden telefonoval ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi a nabídl mu setkání na „neutrální půdě“. Tohoto „nápadu“ se ihned chytil Jan Hamáček a nabídl Prahu jako možné místo setkání ruského a amerického prezidenta. Že by na tento rozhovor americký prezident zapomněl? To by s jeho pamětí bylo opravdu špatné. Zdá se, jako by se americká politika vůči Rusku pohybovala v jakémsi bludném kruhu.
Připomeňme si proto, co vše Biden od nástupu do funkce stačil vůči Rusku vykonat. Jen pár dní po nástupu do funkce bylo bez velké publicity oznámeno, že USA podepsaly s Ruskem pokračování smlouvy, kterou prezident Barack Obama podepsal s prezidentem Dmitrijem Medveděvem v Praze. Byla to tato dohoda, k níž měl vážné námitky prezident Donald Trump. Ten tvrdil, že Rusko dohodu trvale porušuje a trval na tom, že se Rusko musí vrátit k plnění dohody. Biden tedy Trumpovy námitky smetl ze stolu a pokračování dohody s Ruskem podepsal, chtělo by se říci „bez mrknutí oka“.
Pak ale Bidenova administrativa prohlásila, že „má důkazy o vměšování Ruska do amerických voleb v roce 2020“. Rusko mělo podle Bidena podporovat Trumpa. Šlo o Bidenovu diskreditaci pomocí kauzy jeho syna, který podnikal na Ukrajině. Zajímavé na této kauze je snad jenom to, že o vyšetřování aktivity Bidenova syna, tentokrát v Číně, projevily zájem i americké úřady a Biden prohlásil, že vyšetřování bere „velmi vážně“. A perličkou ve zprávě amerických tajných služeb byla informace o tom, že se do amerických voleb vměšoval i Írán, a to proti Trumpovi. A přesto Biden údajně usiluje o návrat k jaderného dohodě s Íránem.
Stažení dvou amerických válečných lodí z Černého moře je samozřejmě významná porážka Bidenovy zahraniční politiky. Právě proto, aby tuto porážku jeho administrativa zamlžila, vyrukovala několik hodin poté se sankcemi proti Rusku za údajné vměšování do voleb v loňském roce. Vyhoštění deseti diplomatů může být počátkem „vyhošťovacích příkazů“, které by teoreticky mohly skončit úplným vyhoštěním diplomatů Ruska i USA z Washingtonu a Moskvy.
Považuji americkou politiku za chybnou. Po nástupu Trumpovy administrativy se očekávalo sblížení USA s Ruskem proti Číně. Z důvodu kauzy údajného ovlivnění amerických prezidentských voleb v roce 2016, což se táhlo v USA téměř tři roky a donutilo Trumpovu administrativu zápasit s Čínou samostatně prostřednictvím vysokých celních bariér, k tomu ale nedošlo. Bidenova administrativa považuje jak Rusko, tak Čínu za své největší protivníky. Uvalila sankce na Čínu kvůli čínské politice vůči Ujgurům, kterou považuje za genocidu, a nyní i vůči Rusku, kde sáhla i k vyhoštění diplomatů. Situace se však oproti devadesátým letům minulého století významně změnila. Tehdy se hovořilo, po pádu železné opony a rozpadu SSSR, o monopolárním světě, v němž USA hrály dominantní roli. Rusko bylo po socialistické éře v dezolátním stavu a Čína teprve začínala otevírat brány západní technologii. Dnešní Rusko a současná Čína jsou však zcela jiné státy. Čína se stala dodavatelem spotřebního zboží všeho druhu a její ekonomiku výrazně nepoškodila ani virová pandemie. Putinovské Rusko je schopné zasáhnout do lokálních konfliktů ve prospěch svých zájmů proti politice USA, což se jasně demonstrovalo na ruské intervenci ve prospěch syrského režimu.
Dnešní napětí mezi Ruskem a Ukrajinou je příkladem ruské politiky zastrašování vojenskou silou. Stažení dvou amerických bojových plavidel z Černého moře dokumentuje americké obavy z toho, že by se z této plavby mohla stát rozbuška velkého konfliktu. Vnitropolitická situace na Ukrajině se vyvíjí v neprospěch stávajícího prezidenta. Jeho popularita výrazně klesla, a i on se snaží na konfliktu s Ruskem vylepšit své postavení před dalšími prezidentskými volbami. A vyhrožuje už i tím, že pokud Ukrajinu NATO nepřijme za svého člena, bude usilovat o to, aby měla jaderné zbraně. To už je silná káva, že ano.
Když Trump odcházel z úřadu, vyzdvihnul fakt, že za jeho vlády nezačaly USA žádný nový konflikt. Biden je ve funkci tři měsíce a rýsují se už dva konflikty – na Ukrajině a na Tchaj-wanu. Není to trochu moc za tak krátkou dobu?
