Zatímco předseda KSČM Vojtěch Filip prohlásil, že vůdci útoku na Sýrii by měli být postaveni před mezinárodní tribunál jako váleční zločinci, Tomio Okamura byl umírněnější s tím, že se „islamistům nedá věřit“.
V tomto plně a bezvýhradně souhlasím s Tomio Okamurou. Islamistům se věřit nedá. Nicméně, a i to stojí za zmínku, nedá se rozhodně věřit ani islámským ajatolláhům z Íránu a Bašárovi Asadovi jakbysmet. Právě na počátku občanské války v Sýrii použil Asadův režim proti povstalcům prokazatelně chemické zbraně. Tehdejší americký prezident Barack Obama však nevyslyšel doporučení na vojenskou intervenci v Sýrii a dojednal s Ruskem dohodu o zničení chemických zbraní. Podle údajů pozorovatelů OSN však nebyly zlikvidovány všechny chemické zbraně a zbylo údajně 5% těchto látek, které se nepodařilo dohledat a zničit. Pokud se podařilo na americkém plavidle zlikvidovat asi 600 tun chemických zbraní ze Sýrie, oněch 5% je asi 30 tun. To jistě není žádné zanedbatelné množství. Část těchto zbraní mohla samozřejmě padnout do rukou povstalcům včetně Islámského státu, a podle mnoha pozorovatelů je právě v dalším období IS i použil. Většina dalšího použití chemických zbraní však podle zpráv připadla na syrskou armádu či její podporovatele z Libanonu a Íránu.
Když byly použity Asadovým režimem opět chemické zbraně před rokem, což bylo dva měsíce po nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu, Trump vydal rozkaz k raketovému útoku na letiště, odkud byly chemické zbraně na povstalce dopraveny a svrženy. Další použití chemických zbraní v Dúmě blízko hlavního syrského města Damašku, které mělo podle místních zdrojů zasáhnout několik set osob a asi 40 osob včetně dětí zemřelo, vedlo ke společné akci armády USA, Francie a Velké Británie proti třem cílům, v nichž se vyvíjely nebo skladovaly chemické zbraně, což bylo zdokumentováno právě na základě dosažené rusko-americké smlouvy o likvidaci syrských chemických zbraní. Z budov zbyly po raketovém útoku trosky.
Podle všeho ruské jednotky nedostaly povel k sestřelování raket na Sýrii, a i když nedostaly souřadnice útoku tak, jak požadovaly, na raketový útok nereagovaly. Ze Sýrie také nejsou hlášeny žádné oběti na životech a syrský režim pouze potvrdil materiální škody. Podle všeho byl útok na Sýrii demonstrací síly a neměl za cíl zničení syrských vojenských základen používaných v boji proti povstalcům. Ruskem navrženou rezoluci odsuzující raketový útok podpořily pouze Čína a Bolívie, několik států se hlasování zdrželo a ostatní včetně USA, Francie a Velké Británie hlasovaly proti rezoluci. USA, Francie a Británie tak nemusely ani využít práva veta, protože v takovém případě by muselo pro rezoluci hlasovat minimálně 9 členů Rady bezpečnosti.
Co se postoje českých politických stran a hnutí v poslanecké sněmovně týče, stojí za povšimnutí, že se stanoviskem předsedy vlády a ministra zahraničí vyjádřily nepřímý souhlas ODS, TOP 09, lidovci a STAN. Piráti a ČSSD vydaly k útoku na Sýrii nesouhlasné stanovisko, KSČM útok jasně odsoudila jako porušení mezinárodního práva a SPD se rovněž vyjádřila zamítavě s tím, že útok podpořil „islamisty“. Opět se ukázalo, že ANO má v praktické politice mnohem blíže k českým pravicovým stranám podobně jako v případu vydání ruského hackera Nikulina do USA. I z tohoto důvodu považuji pokusy o to slepit koalici ANO, ČSSD s podporou KSČM za naprostý omyl.
Útok na Sýrii opět potvrdil, že v křesle amerického prezidenta dnes sedí člověk, který se nebojí předvést „svaly“. Po éře Baracka Obamy, který nařídil letecké údery spolu s Francií a Británií proti libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, aby pak obvinil Británii, že o situaci v Libyi přestala mít zájem a sám již nebyl ochoten se v Libyi dále angažovat, nastoupil do Bílého domu prezident, který plní to, co říká. Říkal, že chce zeď na hranicích s Mexikem a trvá na ní, slíbil radikální snížení daní a prosadil ho a nyní splnil i to, co tvrdil před rokem. Pokud Asad znovu použije chemické zbraně, opět na Sýrii zaútočí. Co se Ruska týče, to také rozumí jenom politice síly. Vstoupilo do syrské občanské války na straně Asada a leteckými údery během dvou let zničilo celá velká města, z nichž jsou dnes jen ruiny. Právě tato letecká válka s kobercovými nálety proti povstalcům se ukázala jako rozhodující moment a Asad tak s ruskou pomocí dobyl zpátky rozsáhlá území Sýrie. Syrská vláda ale stále nemá pod svou kontrolou rozsáhlá území na severu a jihu Sýrie, kde je tak zvaná bezpečnostní zóna USA a Turecka, zatímco bezpečnostní zóna Ruska sahá od severu Sýrie, kde jsou ruské základny na jih až téměř k Damašku. Sýrie je občanskou válkou naprosto zničený stát a jeho obnova by si vyžádala desítky, možná stovky miliard dolarů. Syrská válka je bezesporu nejkrvavější konflikt, který zůstal po tak zvaném arabském jaru z roku 2011. Během povstání v řadě států arabského světa padly hlavy mnoha diktátorů a autoritářských režimů. Mocenské vakuum velmi často vyplnili radikální islamisté, což například v Egyptě vedlo k vojenskému puči proti Muslimskému bratrstvu a tato strana byla postavena mimo zákon. Dodnes není vyřešena situace v Libyi, kde spolu soupeří několik skupin včetně skupin, které se hlásí k Islámskému státu. Chaos v Libyi pak nahrál pašerákům ilegálních imigrantů do Itálie, než se s místními libyjskými vládci Itálie dohodla, že za finanční plnění přestanou pašeráky tolerovat.
Islamistům se tak skutečně věřit nedá a způsobily rozvrat v tolika arabských státech, že škody jimi způsobené na infrastruktuře států jdou do miliard dolarů včetně likvidace starobylých památek, jejichž cena je nevyčíslitelná. Domnívám se však, že věřit se nedá ale i dalším politikům ze zemí, v nichž dominuje islám jako státní náboženství. Naprostá většina států, které mají jako státní náboženství islám, například neuznala právo Izraele na existenci a zejména íránská politika je dlouhodobě zaměřena na zničení státu Izrael. I proto se Íránci tlačí do Sýrie, protože odtamtud je už do Izraele kousek.
A je bezpochyby zajímavé, že podporu raketovému útoku na Sýrii vyslovilo i Turecko, které dlouhodobě usilovalo a usiluje o svržení Asadova režimu. Rusko tak musí počítat, že v syrském konfliktu pluje mezi mlýnskými kameny Turecka a Íránu a tyto státy sledují v Sýrii naprosto protichůdné zájmy. Je zejména v zájmu Ruska, aby Asadův režim neprovokoval mezinárodní společenství využíváním chemických zbraní. Trumpova Amerika není Obamův „čajíček“.
