Biatlon jsem podobně jako většina národa „objevil“ v posledních několika letech díky úspěchům českých reprezentantů. Odchod Gabriely Koukalové z reprezentace se mi po vydání knihy „Jiná“ jeví v „jiném“ světle.
Vrcholový sport je obrovská dřina. To je fakt, na kterém nelze nic změnit. Česká mužská i ženská biatlonová reprezentace v posledních několika letech dokázala vytáhnout zájem o tento sport do obrovských rozměrů. Gabriela Soukalová, nyní Koukalová, patřila právě k těm postavám českého biatlonu, které dokázaly tento krásný sport zpopularizovat. A skvělé výsledky českých reprezentantů na mistrovství světa i na olympiádě byly takovou „třešničkou na dortu“.
Bylo jasné, že bude nutné biatlonový kádr mužů i žen začít omlazovat a že se budeme muset spokojit s ne tak skvělými výsledky. Přesto mě, a zřejmě nejen mě, letošní biatlonové „story“ v podání Gabriely Koukalové překvapilo a poslední dny doslova šokovalo. Chápu, výjimeční lidé, a k nim vrcholní sportovci sbírající zlaté medaile na světových podnicích patří, mohou mít různé „manýry“. Koukalovou jsem však vždycky chápal jako hezkou holku, ne zcela koncentrovanou, nicméně vždycky výborně připravenou a podávající maximální výkon.
Proto mě její stížnosti na způsob přípravy na letošní sezónu překvapily, obviňování trenérů z toho, že jí byl vnucován „jiný styl“ způsobující bolesti lýtek, které jí zabraňují trénovat, jsem chápal zpočátku jako reálný problém. Pak Koukalová oznámila, že musí letos vynechat celou sezónu a že se ani nezúčastní olympiády. Biatlon přesto i bez její účasti zabodoval (možná se štěstím, ale to přeje připraveným) na korejské olympiádě a Veronika Vítková s Michalem Krčmářem přivezli medaile.
Náhle je tu zpráva, že o Koukalové vyšla kniha s názvem „Jiná“ a kde se rozebírají detaily z jejího sportovního života a popisují vztahy s ostatními. Hovoří se o anorexii, pak o bulimii, Koukalová tvrdí, že se s Vítkovou vůbec nebaví (už mnoho let). Koukalová navíc oznamuje, že nebude závodit ani v příští sezóně. Někdo o „zpovědi“ Koukalové píše jako o pozitivním pokusu nahlédnout do duše sportovkyně. Nicméně, napadá mně ještě jeden příběh, který pro Gabrielu Koukalovou zdaleka nevypadá tak dobře.
Náhle se mi jeví celá letošní anabáze s bolestmi lýtek, napínáním fanoušků zda bude nebo nebude závodit, veřejná kritika trenérů, popisování situace, že byla „odkopnuta“, jako promyšlená promo akce před vydáním knížky „Jiná“. Všude se teď o ní píše, jsou jí plné noviny, a tak si zřejmě nejeden její fanoušek knihu zajde koupit. Nesmím navíc zapomenout ani na to, že před pár týdny prodala svou zlatou medaili s tím, že výtěžek z akce dá na charitu. Zapadá to náhle do sebe jako zoubky švýcarských hodinek.
Jenom nevím, zda tato propagace Koukalové pomůže českému biatlonu. Minimálně by však měla nás, fanoušky, upozornit na známý fakt - není všechno zlato co se třpytí.
