Jan Bartoň

CZEXIT : Otázka pro referendum

12. 02. 2018 8:03:33
Andrej Babiš si nepřeje v celostátním referendu hlasovat o setrvání či vystoupení z EU. Přitom jsme o vstupu do EU hlasovali. Brzy po vstupu do EU přišla Lisabonská smlouva, podle které už v některých otázkách není nutná shoda.

Když jsme se jako občané rozhodovali v celostátním referendu o vstupu do EU, zda vstoupit či nevstoupit, velkou většinou byl schválen náš vstupu EU. Protože rozšíření EU o státy střední a východní vedlo ke zvýšení členů EU téměř na dvojnásobek, bylo rozhodnuto jednat o změně základních dohod o EU a výsledkem byla Lisabonská smlouva. Ta by zřejmě vydržela bez většího zájmu veřejnosti dlouho, kdyby nepřišla migrační krize. Na stole se objevilo téma povinných kvót na přerozdělování migrantů a náhle došlo k procitnutí. Lisabonská smlouva totiž již nevyžaduje v řadě otázek všeobecný souhlas mezi státy EU, a je možné některé otázky na úrovni rady ministrů členských států EU řešit hlasováním. Každý stát má určitou sílu hlasů, a když se vytvoří hlasovací koalice, která menšinu přehlasuje, je nařízení Evropské komise přijato i proti vůli některých členů unie. Právě tím se liší současný stav od stavu předchozího, který vždy pro schválení jakékoliv akce v EU vyžadoval souhlasné stanovisko všech států unie. Z obavy, že při vyšším počtu členů EU se stane unie neakceschopná, protože by vyjednání všeobecného souhlasu bylo leckdy obtížně dojednatelné, bylo přistoupeno právě k možnosti o „podružných“ otázkách hlasovat.

Stalo se to ale v nejméně vhodné chvíli a v nejméně vhodné záležitosti. Příval několika set tisíc migrantů během léta 2015 nejprve z převážně muslimských zemí v situaci, kdy velké části území Iráku a Sýrie kontroloval tak zvaný Islámský stát, vnesl do původně čistě humanitární otázky pomoci lidem sužovaným krutou občanskou válkou v Sýrii záležitost vysoké politické důležitosti, která náhle mohla, a v některých případech i vážně ovlivnila volební výsledky v evropských zemích. Fenomén migrace tak nabil munici stranám, které i před migrační krizí byly vůči EU kritické, ale migrační krize jim výrazně zlepšila volební výsledky právě díky tomu, že se tak zvané „protievropské“ strany tvrdě proti migraci postavily. Navíc, teroristické útoky ve Francii, Německu, Belgii i Velké Británii vnesly do politiky další významný prvek, a to otázku bezpečnosti.

Odpor české vlády vůči migračním kvótám byl zpočátku spíše vlažný, později však i Milanu Chovancovi, coby šedé eminenci ČSSD, došlo, že by na této otázce mohla jeho strana tratit a začal bít na poplach a před podzimními volbami se nechal fotografovat se zbraní v ruce. Nicméně, voliči už měli jiné „koně“ a výrazně podpořili SPD, stranu Tomio Okamury. Právě tato strana na migrační krizi evidentně nejvíce profitovala a ČSSD právě nejvíce tratila.

Poté, co v Británii voliči rozhodli o vystoupení z EU, i v dalších zemích EU značně posílily požadavky na odchod z EU. Není to rozhodně žádná specialita Česka, před rakouskými volbami rovněž na podzim loňského roku jsem osobně viděl při průjezdu Rakouskem billboardy vyzývající k odchodu z EU. Podobně, myšlenky na odchod či významnou revizi politiky EU jsou nyní jasně formulované i v předvolební Itálii, zemi, která na rozdíl od Česka byla s migrací konfrontována po celý rok 2017.

Ekonomičtí experti Hospodářské komory varují před tím, aby si Česko zahrávalo s myšlenkou o vystoupení z EU. Životní úroveň by podle jejich názoru po našem vystoupení z EU klesla na úroveň Běloruska a o práci by přišlo mnoho set tisíc lidí. Problém je vlastně právě v tom, že otázka migrace a bezpečnosti dokáže v lidech, tj. voličích, sehrát v určitém momentu větší váhu než riziko ztráty zaměstnání a snížení ekonomické úrovně - raději se budu mít hůř, než abych tady musel přijímat migranty. V samotné Británii je právě opozicí vůči Brexitu argumentováno stejně. Nyní bojuje zejména za to, aby Velká Británie zůstala co nejdéle účastníkem evropského trhu bez cel a dalších překážek. Argumentuje podobně i tím, že odchod Británie z jednotného evropského trhu přinese zvýšení nezaměstnanosti a obecně ekonomický propad. Čas od času se pak vrací k otázce druhého referenda, čemuž se zatím britská konzervativní vláda brání.

Jestliže tedy pochopíme, že odchod z EU přestává být pouze a jenom otázkou ekonomickou, ale je stále více otázkou emotivní a zásadních životních postojů každého člověka, pak pochopíme i proč je strašení „nedozírnými“ ekonomickými následky málo produktivní a nedokáže změnit názory přesvědčených odpůrců setrvání v EU. Strach z migrantů je prostě větší než strach z nezaměstnanosti.

Z hlediska právě probíhajících diskusí o podmínkách obecného referenda zaznívají často naprosto nesmyslné argumenty „proevropských“ politiků. Volič nemá všechny „důležité“ informace a rozhodoval by se i pod vlivem „nepřátelské propagandy“. Když jsem v roce 2004 hlasoval pro vstup do EU, neměl jsem bohužel také "všechny" informace a hlasoval jsem více méně emotivně, protože jsem o tom byl přesvědčen. Dnes, po zkušenostech nejen z migrační krize, ale z mého pohledu mnohem nebezpečnějšího „řešení“ řeckého dluhu, bych pro EU emotivně rozhodně nehlasoval. Získal jsem totiž praktickou zkušenost z členství v EU, a ačkoliv se domnívám, že nám naše účast v EU objektivně pomáhá, vidím mnohem jasněji i limit EU, a to je její politická nadstavba. Současný stav EU, v němž politika vítězí nad ekonomikou v tom smyslu, že pozoruji stále větší snahu největších států EU, Německa a Francie, ovládat rozhodující páky evropské moci, není Evropou jednotného trhu, ale trhu diktovanému z Berlína a Paříže.

Základní otázkou, kterou bych proto položil českým občanům v roce 2018, není to, zda vystoupit či zůstat v EU, ale toto:

Souhlasíte s tím, aby se Česká republika neřídila Lisabonskou smlouvou a s tím, aby česká vláda požádala o revizi této smlouvy Evropskou radu?

Naprosto zásadní je právě podle mého názoru opuštění principu přehlasování, což Lisabonská smlouva umožnila, a návrat k systému všeobecného souhlasu. A navíc, státy na vnější, tak zvané Schengenské hranici, musejí ze své vlastní vůle a iniciativy chránit prostor svého státu a nespoléhat se na „pomoc“ EU. Jen návrat odpovědnosti všech států za to, co se v daném státě děje, je dle mého názoru jedinou alternativou jak udržet jednotný evropský trh.

Autor: Jan Bartoň | karma: 39.94 | přečteno: 2565 ×
Poslední články autora