Kancléřka Angela Merkelová se dohodla s Martinem Schulzem na obnovení velké koalice CDU/CSU/SPD. Zaplatila za tuto koalici vysokou cenu - kromě ministerstva zahraničí i ministerstvem financí.
Vyjednávání o obnovení velké koalice se sice protáhla, nicméně bylo jasné, že oběma hlavním partajím už k obnovení koalice nic nezabrání. CDU kancléřky Angely Merkelové si už nemohla dovolit další krach po neúspěchu s tak zvanou „Jamajkou“ a Martin Schulz toho využil. Prosadil, že kromě ministerstva zahraničí, které povede přímo on, spadne do klína SPD i ministerstvo financí a ministerstvo práce. Však také Schulz při krátkém brífinku po oznámení o dohodě na velké koalici prohlásil, že program vlády bude mít velký sociálně demokratický dosah.
Nejhorší zprávou však dle mého názoru není to, že bylo velké koalice dosaženo, ale oznámení Schulze, že se v nové vládě právě on stane ministrem zahraničí a opustí post předsedy SPD, aby se vládní pozici mohl „stoprocentně věnovat“. Ještě před loňskými volbami do Bundestagu sliboval, že v případě vítězství SPD naváže co nejtěsnější spolupráci s novým francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, a že se tandem Německa a Francie stane „motorem“ další evropské integrace. To, že Schulz v nově koaliční vládě obsadí právě post ministra zahraničí, mu totiž umožní, aby své plány na „tandem“ uváděl do života i přes volební porážku.
V první řadě lze očekávat, že Německo pod Schulzovým vedením resortu zahraničí bude mnohem razantněji prosazovat společnou evropskou migrační politiku. Na rozdíl od doufání Andreje Babiše, že kvóty jsou „mrtvé“, kvóty budou s příchodem Schulze na ministra zahraničí Spolkové republiky Německo „resuscitovány“. Velkou podporu Německa získá i „nový Dublin“ o trvalých kvótách tak, jak se o nich hovoří v kuloárech. Německo svou hospodářskou silou převálcuje své západní sousedy a společně s Macronem bude tlačit na „konečné řešení“ migrační otázky.
Současně lze očekávat, že se zvýší tlak Německa na těsnější spolupráci v eurozóně. Připomeňme si, že Schulz hovořil o tom, že by se EU měla přeměnit do roku 2025 na „federaci“ a ty státy, které s tím nebudou souhlasit, „ mohou jít“. Tyto návrhy sice v CDU/CSU narazily na „tvrdý“ odpor, nicméně přesto se Schulz stane tím, který bude významně rozhodovat o zahraniční politice Německa v příštích čtyřech letech. Že se pokusí tlačit na pilu a prosazovat užší integraci (ministra financí eurozóny - například), vůbec nepochybuji.
Pokud tedy Schulz skutečně potáhne EU tam, kam jí třeba já osobně vůbec nechci vidět, hrozí další a další permanentní krize EU. Těžko se pak bude v Česku, velmi skeptickém co se vztahu k EU týče, prosazovat idea o tom, že v obecném referendu nelze hlasovat o vystoupení Česka z EU. Politika Německa by totiž mohla přitopit pod kotlem přesvědčených odpůrců našeho členství v EU a hlasování o české obdobě britského vystoupení z EU by se mohlo stát realitou. Bylo by mnohem prekérnější než nedávná volba mezi špatnou a ještě horší volbou z tandemu Zeman-Drahoš. Politika Martina Schulze by tak mohla přispět k rozpadu EU právě do onoho roku 2025, kdy měla vzniknout podle Schulze „federace“. Možná, že vznikne jako soustátí na bázi Beneluxu, Německa a Francie. Věřím, či spíše doufám, že se to ale Schulzovi nepovede.
