Jsem člověk, poněkud v tísni

Billboardová kampaň Člověka v tísni rozbouřila internetové diskuse podobně jako fotografie prvňáčků odněkud z Teplicko-Mostecka.  Nebydlím sice v Praze či dalších „velkých“ městech, ale jsem z této kampaně poněkud v tísni.

Zažili jsme nyní několik velmi zajímavých reklamních kampaní. Majitelé reklamních ploch podél dálnic se nechtěli vzdát svého reklamního profitu a domnívali se, že když celou republiku podél dálnic oblepí českými vlajkami, že něco na státu vydundají. Vypadá to zatím tak, že nic a pomalu se smiřují s tím, že je na vlastní náklady odstraní. Podle současné rychlosti by to trvalo 25 let.

Kampaň s cizími nápisy, které údajně děkují za to, že organizace Člověk v tísni pomáhá lidem v zemích postižených chudobou a válkami, vyvolala také docela slušnou „reakci“. Kromě reakcí vysloveně negativních, řečí politické korektnosti „xenofobních“, se však řada připomínek netýká ani tak faktu kampaně jako spíše její úrovně.

Podle ředitele Humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Jana Mrkvičky je to akce, která má formou „překvapení“ vzbudit zájem a přitáhnout pozornost. To se tedy zcela jistě podařilo. Zájem byl vzbuzen. Pozornost přitažena. Každá reklama, a akce společnosti Člověk v tísni je (či měla by být reklamou) na její aktivity, by měla ale vést člověka k nějaké činnosti. Měl by se zajímat o inzerované produkty nebo služby a měl by se v budoucnu stát potenciálním zákazníkem inzerentů.

Z tohoto pohledu se však řada lidí vymezuje velmi negativně – vám nikdy nic nedám -  a další přibližně stejná skupina lidí na to reaguje slovy- od takových jako ty nic nechceme. A hodně poznámek se týká i vhodnosti a vkusu inzerenta. Je chytré, když se v éře islámského teroru v Evropě objeví naprosto nesrozumitelný nápis v cizím, naprosto neznámém písmu, které většina považuje za „arabské“.  Skutečně nebylo možné vymyslet jinou formu „překvapení“.  „Dovysvětlování“, které předvádí pan Mrkvička, jen podtrhuje nedomyšlenost celé billboardové akce.

Lidé v Africe nebo na blízkém východě jsou často vnímáni stereotypně. Jako bezmocné oběti nebo hrozba. Chtěli jsme ukázat, že za tím zjednodušením, které je pochopitelné, jsou normální lidé, kteří chtějí žít normální důstojné životy, kteří chtějí pracovat a posílat své děti do školy. - píše Jan Mrkvička.

Možná by stačilo místo bílé plochy a neznámého písma zvolit jinou formu poděkování, možná by stačilo jenom se k těm bílým plochám s písmem přiznat značkou Člověka v tísni.  Obávám se totiž, že tímto „průlomovým“ způsobem Člověk v tísni žádné nové příznivce nezískal a naopak pár potencionálních podporovatelů ztratil. Obávám se totiž, že zejména v současné době, jsme i my, Středoevropané , kteří si nežijí nijak špatně, nejen podezřívaví, ale sami poněkud v tísni.