Prohlášení Angely Merkelové o tom, že „islám patří k Německu“, chápu především jako snahu přilákat muslimské voliče. Člověk nemusí být právě islamofob, aby si neuvědomoval rizika, která podbízení se islámu přináší.
Televizní diskuse mezi Angelou Merkelovou a Martinem Schulzem se samozřejmě musela dotknout i „otevření hranic“ z léta 2015, díky čemuž do Německa připutovalo více než milion migrantů. Merkelová toto své rozhodnutí obhajuje a proti v zásadě není ani kandidát SPD Schulz. Ten kritizuje to, že Merkelová tento svůj krok „nekonzultovala“. Mimochodem, to je parádní mystifikace německých voličů. Schulz byl v té době ještě předsedou Evropského parlamentu a jak známo, právě politika evropských politických špiček byla vůči ilegální migraci přinejmenším shovívavá, ne-li přímo aktivně podporující.
Pokud se vrátíme do situace léta 2015, tak zvaná „Balkánská trasa“ byla dominující migrační trasou. Zcela jistě na této trase byly rodiny prchající z válkou postižené Sýrie, později se po „přepočtení“ ukázalo, že Syřané, pro které Merkelová otevřela hranice Německa, byli v menšině a převažovali migranti z jiných států, kteří se za „Syřany“ vydávali. Německo může děkovat zejména Maďarsku, a to proto, že Maďarsko jako první stát „Balkánskou trasu“ uzavřelo. Dohody s Tureckem možná částečně pomohly, ale rozhodující byl aktivní zásah a uzavření hranic na Balkáně. Maďarský premiér Viktor Orbán dnes požaduje od EU zaplacení 50% nákladů na výstavbu plotu na jižní, schengenské hranici Maďarska. Jsem docela zvědav, zda mu to Merkelová schválí. Právě akce Maďarska a dalších balkánských států přispěla k tomu, že se „černé scénáře“ německých předpovědí imigrace v roce 2016 a i letos nenaplnily.
Prohlášení Merkelové o tom, že islám do Evropy „patří“, je mimořádně kontroverzní. Pokud vůbec tématiku islámu a Evropy zmiňovat, pak snad jedině v rámci svobody náboženského vyznání. K Evropě a moderní civilizaci tak včetně Německa nepatří žádná konkrétní náboženská víra, ale politika svobody náboženského vyznání. Kontroverzní prohlášení německé kancléřky totiž nebere v úvahu to, jakým způsobem se dnes islám ve světě profiluje. Islám je v řadě nejen arabských států oficiální náboženskou ideologií, která zásadním způsobem ovlivňuje chod společnosti. Mimo jiné se ortodoxní islám vyznačuje tvrdým potíráním jiných náboženských směrů včetně křesťanského vyznání. Své o tom vědí iráčtí křesťané a egyptští, na které se islámský terorismus zaměřuje. V neposlední řadě, v případě teroru v Evropě se prokázalo, že naprostá většina teroristických činů byla spáchána vyznavači islámu, kteří se v Evropě narodili v rodinách muslimských imigrantů a u nichž se nepodařilo tyto rodiny, jak se módně říká „integrovat“.
Německo již v poválečné historii zažilo příchod „gastarbeiterů“ z Turecka. S nimi nemělo žádné zásadní problémy, možná i proto, že Turecko po II. světové válce dále praktikovalo politiku oddělení státu a islámu. Současné Turecko naopak razí mezi státem a islámem rovnítko a turecký prezident Erdogan vyzývá své „bratry a sestry v Německu“ k tomu, aby v zářijových volbách nepodporovaly ani stranu CDU kancléřky Merkelové, ani opoziční SPD Martina Schulze. Turecko dokonce přirovnává současné Německo k nacistickému.
Jestliže Merkelová před lety tvrdila, že multikulturalismus „ztroskotal“, tj. že nízká úroveň integrace imigrantů je příčinou napětí ve společnosti, faktický stav německé společnosti a volby za dveřmi jí opět vedou k pokusům „nadbíhat“ voličům z muslimského prostředí. Obě hlavní německé politické strany, tj. CDU i SPD, mají přitom na současné německé situaci zásadní podíl, protože to byly tyto strany, které v německé politice od II. světové války dominují a střídavě vládnou. Kandidát na německého kancléře za SPD má přitom stejně ne-li více „másla na hlavě“, protože byl ve vysoké pozici ve vedení EU a kromě „prohlášení“ se EU nijak na řešení migrační krize nepodílela. Ostatně, i Schulz potřebuje hlasy muslimského prostředí podobně jako Merkelová.
