Theresa Mayová oznámila aktivaci článku 50 o vystoupení Velké Británie z EU. Je to „historický okamžik“ bez možnosti návratu, jak Mayová tvrdí? Na desetiletí možná ano.
Je zábavné poslouchat politiky, kteří využili „historickou chvíli“ k tomu, aby nám předvedli, co dokážou. Cožpak britští politici, ti si už na domácím poli prošli řadou cvičení počínaje hlasováním v referendu, poté v obou komorách britského parlamentu a nyní při aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy o vystoupení z EU jen realizují to, o čem Britové loni v červnu rozhodli. Věty o „historickém okamžiku“ jsou částečně pravdivé, i když mnohem více se toho bude dít v rovině politické než v praktickém dopadu na každodenní život jak v Británii, tak v EU.
Jestliže britští politici na čele s premiérkou Mayovou mají z povahy věci „právo“ na patetická slova a výzvy k jednotě, EU je na tom z mého pohledu přeci jenom o něco hůře. Shodou okolností se aktivace článku 50 o vystoupení Británie z EU odehrává jen pár dnů po slavnostním zasedání EU v Římě. Vřele doporučuji stručný komentář k závěrům tohoto zasedání z pera Václava Klause, Jiřího Weigla a Iva Strejčka zde. Velmi vtipně totiž nazvali svůj komentář „Neodváží se ani perestrojky“ s odkazem na pokus Michaila Gorbačova o demokratizaci komunistického systému v SSSR v polovině osmdesátých let minulého století. Na druhou stranu, protože jak známo perestrojka skončila rozpadem SSSR, není nepochopitelné, že se vůdci EU tímto procesem neinspirují. Obávají se podobně hořkého konce?
Nicméně, fráze o úspěších evropské integrace ve světle zásadních problémů v řadě tak zvaných „politik EU“ jsou zřejmé. Snaha držet eurozónu za každou cenu a pomáhat problémovým státům k přežívání díky masivním půjčkám je jen jedna strana mince jednotné Evropy. Stojí však možná za poznámku, že například ČSSD ústy svého předsedy a premiéra Bohuslava Sobotky vyzývá k rychlejšímu růstu mezd a sama ho „fedruje“ z pozice zvyšování mezd ve státním sektoru. Přesně tak si počínalo v osmdesátých a devadesátých letech Řecko, které vládní politikou navodilo neudržitelný důchodový potažmo mzdový systém. Sobotka tak nedělá nic jiného než socialisté v Řecku před asi třiceti lety. Ano, dnes mají Řekové relativně vysoké platy a důchody, i když řecká vláda musela přistoupit na jejich ořezání. Řecká ekonomika je ale podvázána úvěry a bez naděje na zlepšení situace. Situace zřejmě pomalu spěje k dalšímu umazávání dluhů, které Řecko beztak není schopné zaplatit za rozumnou dobu a za rozumných podmínek.
Migrace a terorismus jsou sice důsledkem ústupu ze slávy Západu v éře Baracka Obamy a EU, snad s výjimkou Libye, na tom nenese podstatnější viny. Nicméně, je to politicky velmi výbušná situace a neřešení této problematiky využili i propagátoři Brexitu ve Velké Británii. Vše se navíc odehrává v situaci, kdy se nový americký prezident Donald Trump vehementně snaží o změnu kurzu a relativizuje přínos bezcelních zón ať už mezi EU a USA nebo mezi USA a státy jižního Pacifiku. Tvářit se proto slavnostně a slibovat, že EU bude „mnohem jednotnější po Brexitu“, jak to říká předseda Evropské rady Donald Tusk, je pouze zbožné přání. EU potřebuje nutně reformy nikoli ve stylu perestrojky ale návratu „jednoty v různosti“. Zglajchšaltování států EU nařízeními Evropské komise vede pouze k nárůstu odporu k bruselské byrokracii. Už jsem zaslechl cosi o celoevropském mýtném systému, což není nic jiného než návrh na další sjednocování politik, které dosud byly v kompetenci národních států. Není žádný důvod očekávat, že se tím něco zlepší, jenom se opět posílí role bruselské administrativy a všechny případné kolapsy systému využijí politici na národní úrovni v agitaci proti EU.
Bohužel, Donald Tusk, Jean-Claude Juncker i Martin Schulz, donedávna předseda Evropského parlamentu, jsou „profíky“ jenom na baterky. Opakováním starých frází EU nepomohou. Jenom ji postupně vedou k dalším porážkám jak na poli ekonomickém tak na poli vojensko-strategickém.
