Srdce to lidské, ach bože, přebože... Do mysli druhých nevidíme, mnohdy ani do duše našich nejbližších.

Moc hezky napsáno.

Potkal jsem po létech spolužačku. Já ji nepoznal a ona mě ano. Během rozhovoru mně povídá, že mně musí něco říct, co ji dost stále trápí. Povídá, jestli si pamatuji, jak jsem měl za průhledným obalem žákovské knížky fotku Jiřiny Jiráskové s věnováním. Povídám, že jo, ale někdo mně ji tenkrát ukradl a ani nevím kdo. Na to povídá, že to byla ona. Tolik po ní toužila, tak mně ji vzala. Chodila do béčka a já do áčka. Věděla, že tu fotku mám a počkala, až o velké přestávce bude třída prázdná a fotku vzala. Stále jí ta věc mrzí, protože jsme byli kamarádi a čmárali jsme si vzkazy do bakelitové lavice. Řekla, že to fotku stále má a pokud budu chtít, tak mně jí vrátí. Tak jsem řekl, ať se netrápí a fotku si nechá.

To je krásný přiznání!

Ano, sliby se mají plnit, pěkná vzpomínka.