Jak se žije českým dětem v Norsku, Velké Británii …

Neuvěřitelný postup norských úřadů by měl všechny české páry velmi varovat před případným životem v Norsku.  Zdá se, že se norská společnost buď totálně pomátla, nebo dospěla do fáze „norského“ komunismu.

Pokud si dobře uvědomuji časovou souslednost, trend „absolutního nadřazení zájmu dítěte“ byl do Evropy importován z USA.  Tam je prý naprosto nemožné nechat malé dítě pobíhat nahaté po zahradě, protože by jeho rodiče mohli mít velký problém s úřady. Udavači jsou v tomto směru údajně v USA velmi čiperní.  Na pláži i malí caparti musí mít plavky atd. atd.  To jsou již častokrát potvrzená fakta.

V Norsku ovšem americký model výrazně prohloubili a udávání rodičů ze strany norských obyvatel je prý také na denním pořádku.  To může vést jen k tomu, že se rodiny z obav před udavači stáhnou do domu a konverzace tak probíhá za zavřenými dveřmi. Pak nastupují pravděpodobně „prohlídky“ zda nemá dítě nějaké modřiny či jiná poranění, které by mu mohli způsobit rodiče. Anebo se sleduje život rodičů, zda nejsou „divní“.  Prostě hledá se důvod k „zásahu“. Tak nějak to alespoň probíhalo v případě dětí paní Michalákové. Poslední restrikce norského úřadu omezující kontakt matky s dětmi na PATNÁCT minut  dvakrát ročně je zřetelným předstupněm  úplného odebrání matce.

Odebírání dětí rodičům praktikoval nacismus. Příkladem za všechny jsou děti z Lidic, které po vypálení Lidic skončily v Německu u adoptivních rodičů. I komunismus nadřazoval práva dítěte nad práva rodičů, zejména když rodiče byli „aktivními nepřáteli socialismu“. Skutečné týrání dětí v některých rodinách nemůže být záminkou k tomu, aby byli bez jasných faktů rodiče, kteří se dostanou do hledáčku norské policie, zbaveni svých práv a děti jim byly odebrány. 

Podobně jsou na tom podle zpráv děti českých matek ve Velké Británii. Tam se dokonce jedná snad až o 145 případů dětí, které byly odebrány z rodin jenom kvůli tomu, že by na ně měli jejich biologičtí rodiče „špatný vliv“. Jak by to potom muselo vypadat v Česku, kdybychom se řídili stejnou praxí. Kolik dětí by „smělo“ vyrůstat u svých rodičů? Hrůza pomyslet.

Společnost, kde má nějaký úřad tak obrovskou moc a je schopen trvale rozvrátit rodičovský vztah, je nemocná. Nemocná obavami o osud dítěte, ale bez obav z osudu rodičů, kterým děti sebere. Extremismus není dobrý vůbec k ničemu. Čemu slouží, když Rus či Ruska obvinění z homosexuality nedostanou řidičský průkaz? V Islámském státě se homosexuálové popravují například shozením z věže. Extremismus k problému rodičovství v Norsku je na úrovni netolerance Ruska či islámu k homosexualitě. To není pokrok. To je třeštění. A norská ambasáda si může vykládat co chce.

Nevím zda se podobně chovají norské úřady i ke "svým" občanům. Nicméně, je-li statisticky tento poměr výrazně v neprospěch rodičů přistěhovalců, je něco hodně a hodně shnilého ve státě norském.