Trpí Zeman demencí?

Znám ve svém okolí lékaře, kteří se domnívají, že Miloš Zeman může trpět počínajícími příznaky závažné nemoci – demence.

Demence je závažná mozková choroba zapříčiněná degenerativními změnami v mozkové tkáni. Tvrzení o tom, že by se u Miloše Zemana mohlo jednat o počáteční fázi nastupující demence, zakládají tito lékaři na zkušenostech s touto nemocí a jejími projevy. Nemají samozřejmě žádné jiné než nepřímé důkazy pro tato tvrzení, a tím je způsob chování, jednání a mluvy, kterou nám všem zprostředkovávají média.

Zeman již od počátku své úspěšné politické dráhy nikoho nešetřil. Když se dral k moci v sociální demokracii, své protivníky ve straně, kteří stáli u obnovení činnosti ČSSD, označoval posměšně jako „urologická klinika“ s odkazem na jejich pokročilý věk. Po svém vítězství a získání funkce předsedy ČSSD se pustil do vlády Václava Klause s tím, že jí „půjde po krku“. Tato všeobecně známá kapitola Zemanova životopisu tedy dokládá jedno. Zeman si nikdy nebral žádné servítky, rád své okolí šokoval, své soupeře ponižoval. Ústředním motivem jeho počínání bylo upoutat na sebe pozornost za každou cenu. Pokud bylo něco obecně považováno za bílé, Zeman to samé označoval za černé.

Poté, co ho podrazila vlastní partaj a jeho bývalí přátelé z ČSSD se proměnili na úhlavní nepřátele během prezidentské volby 2003, se Zeman stáhnul do ústraní a zřejmě by tam i v klidu zůstal. Pokud by se mu nenaskytla další šance – přímá volba prezidenta. Po deseti letech dobrovolného exilu na Vysočině, kdy se na jeho někdejší průšvihy pozapomnělo, ovládl prezidentskou volbu a stal se třetím českým prezidentem. S nástupem do funkce jakoby mu opět narostla křídla velkohubosti a neomalenosti. Po pádu vlády Petra Nečase navzdory všem jmenoval premiérem Jiřího Rusnoka a ten do ministerských funkcí posadil se Zemanovým posvěcením řadu jeho kamarádů. Tato politika dovedla poslaneckou sněmovnu k nevídanému aktu – dobrovolně se rozpustila a donutila Zemana vyhlásit termín předčasných voleb. Nicméně, Rusnokova vláda přežila ještě několik měsíců i po mimořádných volbách a teprve v únoru letošního roku nastoupila nová vláda vzešlá z předčasných voleb.

Poté se vyhrotila situace na Ukrajině, Rusko anektovalo Krym a Zeman anexi Krymu jednoznačně odsoudil. Dokonce vyzýval k vojenskému „zastrašení“ Ruska. Je pravdou, že Zemanovo stanovisko nebylo nijak zvláště komentováno. Nicméně, jeho rétorika více méně odpovídala i zahraniční politice české vlády a ministerstva zahraničí. Po sestřelení civilního malajsijského letadla Zeman opět v souladu s dalšími představiteli Západu označil za pachatele tohoto zločinu ruské povstalce.

Snad z nedostatku publicity o své osobě či z jiných, mě neznámých důvodů, se však od srpna letošního roku Zemanova rétorika vůči ukrajinské krizi proměnila jakoby mávnutím proutku o úplný obrat. Na jakési konferenci na Rhodosu již Zeman hovořil o ukrajinské krizi jako o „chřipce“, zpochybnil přímou roli Ruska v ukrajinském konfliktu. Sklidil za to kritiku Západu v září na vrcholné schůzce členských států NATO ve Velké Británii. Musel „vysvětlovat“, jak že to na tom Rhodosu vůbec myslel. Vykroutil se z toho tím, že na Ukrajině jde o tak zvanou „hybridní“ válku, kdy jsou na straně povstalců „dobrovolníci“ z Ruska. Podobně, vysvětloval Zeman, probíhala i občanská válka ve Španělsku, v níž na straně Franca bojovali němečtí vojáci Wehrmachtu.  Změna rétoriky prezidenta Zemana upoutala naše komentátory tak, že se Zeman stal opět ústřední postavou četných komentářů. Na milost vzali Zemana přátelé Ruska a vůbec všichni, kteří byli z jeho protiruské rétoriky zpočátku nejistí.

Poté odjel Zeman do Číny, aby tam vysekl poklony čínským komunistům a sdělil jim, že se do Číny přijel „učit stabilizovat společnost“. Ještě nestačila odeznít vlna komentářů na jeho čínskou cestu včetně návratu letadlem pronajatým privátní firmou, když Zeman rozpoutal další kakofonii komentářů způsobem, jakým komentoval práci parlamentu, vlády a tím jak se „neotřele“ otřel o ruskou skupiny Pussy Riot.  Posledním Zemanovým výrokem, který naštval přímé účastníky protibolševické demonstrace 17. 11. 1989, bylo popření toho, že se v případě zásahu SNB proti účastníkům pochodu z Albertova do centra Prahy na Národní třídě jednalo o masakr. Ne zásah proti demonstrantům, ale zpráva o smrti studenta byla příčinou pádu bolševika.

Jestliže shrnu vše výše uvedené, nezdá se mi, že by za posledních dvacet pět let, co Zemana sleduji, v poslední době nějak výrazněji vybočil ze svého jednání. Je to stále stejný Zeman, provokatér, hulvát. Trpí – li něčím, pak je to „účelové“ zapomínání.  Nepřeji mu nic špatného, co se jeho zdravotního stavu týče. Nicméně, nepochybuji, že je si stále moc dobře vědom, co říká a jak to říká. Vylučuji proto, že by jeho současné počínání bylo způsobeno jeho neschopností rozeznat, co dělá. Zdá se, že si je až moc dobře vědom toho, co dělá a že si to i užívá.