Moje šťastná osmička

Dnešní den není v kalendáři nijak vyznačen. Svátek má Johana – hodně štěstí a zdraví Johankám. Pro náš osud je ale dnešní datum dnem převýznamným.

Moje úvaha dnes nebude pouze o událostech  starých bezmála půl století. Podrobnosti o událostech toho dne si najde čtenář jinde. Spíše se chci věnovat důsledkům sovětské intervence ze srpna 1968. Byli totiž tací lidé obdaření politickou předvídavostí, kteří v den, kdy nám po dlažbě měst hřměly sovětské  tanky ,předpověděli zhroucení komunistického systému. A my jsme jim nevěřili a nevěnovali žádnou pozornost.

Na prvním místě chci vzpomenout celospolečenské vzepětí, kdy jsme v naprosté většině podporovali tehdejší vedení Komunistické strany Československa na čele s Alexandrem Dubčekem. Ihned jsme pochopili, kdo jsou vlastizrádci a postavili jsme se, a to oba národy Československa, jednoznačně na stranu Dubčeka. Ludvík Svoboda, náš tehdejší prezident, se navíc osobní statečností zasadil o to, že se všichni naši představitelé, kteří byli částečně do Moskvy doslova uneseni, vrátili ve zdraví zpátky. Dubčekovo vedení na jednáních v Moskvě kapitulovalo, a přesto Brežněv nechtěl dovolit, aby jediný člověk, a to František Kriegel, který nepodepsal moskevské protokoly, odjel zpátky domů.

Srpen 1968 zasadil komunistické ideologii těžkou ránu. Maďarské události z roku 1956 ještě SSSR překonal. Bylo to v období nejostřejší studené války mezi Východem a Západem a řinčení zbraněmi pár roků po konci II. světové války ještě zabíralo. Koncem šedesátých let se však už vytvořila nová situace, dospěla poválečná generace a ta chtěla žít už jinak než její rodiče. Společenský pohyb byl patrný v celé západní Evropě, zejména ve Francii. Západoevropská levice včetně komunistické se postavila proti sovětské invazi a rány, vzniklé intervencí, se už nepodařilo zacelit až do rozpadu sovětského bloku.

Pád bolševického režimu v Československu na podzim 1989 mi připomněl atmosféru jara 1968. Byl jsem na Václavském náměstí v den, kdy do Prahy přijel Alexander Dubček a vystoupil na protikomunistické demonstraci. Ano, přiznám se, bylo mi trochu do pláče, když jsem si promítl roky, které uplynuly od pražského jara. A uvědomil jsem si, jak proroci ze srpna 1968 správně předpověděli, že komunismus čeká v Evropě jenom neslavná porážka. Musím ale jasně vyzdvihnout naprosto zásadní roli tehdejšího vůdce SSSR Michaila Gorbačova, který odmítl ve prospěch tehdejších komunistických režimů ve východní Evropě jakkoliv vojensky zasahovat. Zcela právem ho například náš Milouš Jakeš označuje za hlavního viníka rozpadu sovětského bloku. Však Jakeš také Gorbačovovu politiku sabotoval, jak jen to šlo. A dlouho mu to i procházelo.

Naši komunisté prošli po listopadu 1989 jakýmsi „obrodným procesem“ naruby. Velmi brzy se z jejich strany ozývala kritika tak zvaných „ředkviček“, tj. lidí, kteří byli „u komunistů“, ale komunismus při první příležitosti zradili. Na rozdíl od tak zvaných „třešniček“, které nezradili a dál nesli „břímě“ budování socialismu. Tehdy na jaře 1990 vyrukovali komunisté se svými třešničkami na předvolebních plakátech prvních svobodných voleb místo srpu a kladiva na rudém podkladu a už jim ty třešničky zůstaly dodneška.

A ozvěnu srpna 1968 a listopadu 1989 pozoruji při komentování současné rusko – ukrajinské války. Takhle to měli Sověti udělat v roce 1989 a byl by klid – to je dnešní pochopení a podpora Rusku ze strany KSČM pro situaci na Ukrajině. A fašistická karta, se kterou se hraje dnes na Ukrajině, s tou se hrálo i v roce 1968 v Československu, kdy nás SSSR vyzýval, aby Dubček zasáhl proti „kontrarevoluci“.

A jen tak na okraj, Vladimir Putin je taky ona někdejší „ředkvička“! To že ho naši komunisté dnes podporují, je jen z důvodů takticko – strategických. Velmi jim totiž vyhovuje, že už je zase Rusko a USA v propagandistickém konfliktu obnovující se studené války. A ve sporu s USA jsou prostě naši komunisté proruští.

Pro mě je rok 1968 nakonec rok se šťastnou osmičkou. I díky invazi ze srpna 1968 se sovětský systém naprosto vyčerpal a skončil krachem. Mohu žít už čtvrt století sice v nedokonalé demokracii, ale velmi svobodně, a jsem tomu opravdu rád.