Jiří Heřmánek – další chytrák chápající Rusko

Ačkoliv jsem se snad stokrát zaříkával, že pány Vyvadila, Heřmánka a další putinovské kádry české blogerské „elity“ nebudu komentovat, nejde to. Poslední článek Jiřího Heřmánka je jen další kapkou v moři obhajoby Ruska a jeho imperiální politiky. Je naprosto zřejmé, že povaha konfliktu na hranicích Ruska, odhalila, kdo je kdo. Mezi politiky, nebo expolitiky, jako proruská skála neochvějně stojí Václav Klaus a jeho exkancléř Jiří Weigl. Samozřejmě tu nechybí všichni komunisté, kteří také „chápou a rozumí“ tovaryšču Putinovi. Vždyť přeci všichni dobře vědí, kde se Vladimir Putin učil, v čem vyrůstal a čemu zůstal věren.

Podle  Wikipedie Vladimir Putin roku 1975 dostudoval práva na Leningradské státní univerzitě. V průběhu studia na vysoké škole se stal členem KGB a KSSS, jejichž členem zůstal až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991. V letech 1985–1990 působil jako sovětský špion na území NDR v Berlíně, zabýval se zde zřejmě především zjišťováním podezřelých osob, u kterých hrozilo nebezpečí útěku do západní části Berlína, a vyhodnocováním situací kdy nechat podezřelé osoby uniknout, aby mohli být zlikvidovány na útěku, a kdy hrozí bezprostřední únik většího množství osob, např. tunelem. Po zhroucení východoněmeckého režimu se Putin vrátil do SSSR a ve službách KGB dále působil na oddělení mezinárodních vztahů Leningradské státní univerzitě.

Tento kádrový posudek Vladimira Putina je naprosto zřetelným východiskem jeho nynějších velmocenských ambicí. Protože je on i jeho věrný tovaryšč Medveděv postavy spíše malé, možná trpí i napoleonským komplexem. Nelze proto najít pro vůdce současného Ruska při nejlepší vůli cokoli, co by pro nás, Středoevropany, mohlo mít nějaký pozitivní význam. Naopak, putinovské Rusko s autokratickou vládou, kterou podporují tak či onak všechny důležité strany v ruské Dumě, kde je politická opozice ostrakizována a umlčována, je vážným nebezpečím pro středoevropský prostor.

Před obsazením Československa v srpnu 1968 probíhala mezi SSSR a USA korespondence tak, že se Brežněv dotazoval Washingtonu, zda platí stále demarkační linie, na níž se setkali na konci druhé světové války sovětská a americká vojska.  Okupace Československa tak byla připravena i mezinárodně. Všichni o ní věděli, pouze naše vedení na čele s Alexandrem Dubčekem tomu nechtělo uvěřit a poté bylo konfrontováno s „tvrdou realitou“.

Ochota NATO postavit se ruské expanzi je přímo úměrná ochotě USA angažovat se v potenciálním konfliktu v Evropě. Bez armády USA nemá Evropa velké šance ubránit se v konfliktu s konvenčními zbraněmi. V našem regionu existuje pouze jediná armáda, která by byla schopna krátkodobě čelit ruské armádě, a to polská armáda.  Česko, Slovenko, Maďarsko mají armády malé a tudíž i jejich možné nasazení v bojích proti ruské armádě neznamená pro Rusko žádné vážnější problémy.

Rusko současnosti přebralo strategickou iniciativu. USA pod Obamou  jsou v hluboké defenzívě.  Obama jasně světu sdělil, že se USA nebudou vojensky angažovat v případě anexe Krymu a Ukrajina jako nečlen NATO nemá podporu USA, která by zabránila ruskému postupu na západ. Na tom nic nemění ani nedávná návštěva viceprezidenta USA Bidena v Kyjevě.  Z jeho řečí si Putin a ruští generálové nic nedělají. Ztráta Ukrajiny ve prospěch Ruska se proto jeví jako neodvratná. Rusko, pokud chce uspět s co nejmenšími ztrátami, musí udeřit ihned a rychle. Je otázkou, zda dalším ruským cílem je zabránit prezidentským volbám na celém území Ukrajiny v květnovém termínu. Čas se tedy krátí. Měli bychom se obávat a ne se tvářit, že je vše v pořádku. Rusko na hranicích Slovenska, Maďarska a Rumunska je jen začátek zpětného pohybu směrem na západ. A USA budou rády, pokud i Putin zavolá horkou linkou do Washingtonu  a řekne, že demarkační linie z druhé světové války nebude překročena- alespoň prozatím.