Ruská agresivní politika nabírá na síle

 Poslanci ruské „Dumy“ podali návrh na stíhání Michaila Gorbačova za to, že se podílel na „ilegálním“ rozpadu SSSR z konce roku 1991. Je to další kamínek do mozaiky ruské politiky, jejímž cílem by mělo být obnovení Ruska v hranicích SSSR. Překvapit to nemůže nikoho. Ruská politika vůči Ukrajině je toho jasným důkazem. Územní zisk by v případě Ukrajiny byl značný a ruská vojska by postoupila o několik set kilometrů na západ.

Otázka zní, jak by mělo NATO na případnou okupaci Ukrajiny, ať už částečnou nebo úplnou, reagovat.  Nepochybně, jistě jsou nějaké scénáře v centrále NATO připraveny, nicméně jejich realizace záleží na tom, jak by se rozhodlo politické vedení aliance, v níž bezesporu hrají hlavní roli USA. Prezident Obama dal najevo, že kvůli Krymu USA nebudou vojensky reagovat.  Co se případné okupace dalších částí Ukrajiny týče, Obama spíše kličkuje.

Ruská politika vinící Michaila Gorbačova z „ilegálního“ rozpadu SSSR má tak především legitimizovat další ruskou vojenskou expanzi vůči svým bývalým vazalům v SSSR. Rusko zejména „lituje“ ztráty pobaltských republik, dnešních členů EU. Proto ruská politika vystavuje zkoušce i unijní politiku. Evropa spojená v EU sama trpí výraznou nejednotností. Světová hospodářská recese dopadla na některé regiony Evropy s nebývalou silou a zejména jižní křídlo Evropy je výrazně ekonomicky oslabené. To je vždy voda na mlýn případným agresorům, protože nic nemilují více než nejednotu svého protivníka.

Nezapomínejme, že má Rusko jistý klín v EU na území kolem Kalinigradu, někdejšího německého území, které po II. světové válce získal Stalin v rámci dělení poraženého Německa. Vyrovnat případnou ztrátu Ukrajiny obsazením Kalinigradské oblasti vojsky NATO by proto bylo z vojenského hlediska nezbytné.  Nelze mít nepřítele v týlu. Samozřejmě, to již by byl scénář balancující na pokraji třetí světové války. Rusko proto k obsazení Ukrajiny potřebuje vhodnější klima, zejména rozpoutání etnických nepokojů na východě Ukrajiny, které by vedly k občanské válce mezi prorusky a protirusky orientovanými silami na Ukrajině.

Výhružný dopis „státníkům Evropy“ o tom, že Rusko přeruší dodávky plynu na Ukrajinu a tím by mohla „trpět“ i Evropa, je dalším „logickým“ pokračováním ruské zahraniční politiky. Moc se mi líbil postřeh jedné blogerky o tom, že agresivní choutky některých států v minulosti souvisely s neuspořádaným rodinným životem jejich vůdců. Putin se nám rozvedl a „vybíjí“ si svou frustraci tím, že ukazuje svaly, doslova i obrazně.

A ještě jeden postřeh na konec. Michail Gorbačov současné dění v Kremlu přirovnává k tomu, co se tam dělo v éře Brežněva. Má pravdu a nejen v tom. Měli bychom být vděčni za to, že před více než dvaceti lety stáli v čele SSSR lidé, kteří nedopustili ozbrojený konflikt na území někdejšího SSSR a rozpustili žalář národů v klidu a míru. A mimochodem, i odchod ruských vojsk z Československa zapadá do tohoto scénáře. Gorbačovovi vděčíme za víc, než jsme si ochotni často připustit.