Ruská sféra vlivu

Ačkoliv se představitelé NATO vyjadřovali proti návratu ke „sférám vlivu“, ruská intervence na Ukrajině ukazuje, že fakticky NATO sféru ruského vlivu uznává, protože odmítá účast svých armád v konfliktu.  

Rusko zaútočilo na vojenskou základnu Ukrajiny pouze několik desítek kilometrů od polských hranic. Útok si podle ukrajinských zdrojů vyžádal několik desítek obětí a bezmála 150 zraněných.  Po tomto útoku reagovala administrativa Joea Bidena tím, že pokud by byl napaden stát NATO, NATO by odpovědělo „plnou silou“. Pokud Rusko vystřelí na území států NATO, zareaguje Severoatlantická aliance plnou silou podle pátého článku smlouvy o NATO o společné obraně. Uvedl to bezpečnostní poradce Bílého domu Jake Sullivan. 

Toto je jen další důkaz reality ukrajinské války. Rusko zaútočilo na „zahraniční žoldnéře“ u polských hranic a ani to není důvodem k tomu, aby na tento útok NATO odpovědělo. Velká Británie dokonce vyzvala britské vojáky, kteří by se chtěli zúčastnit války na Ukrajině po boku ukrajinské armády, aby se „stáhli a nedávali Rusku záminku“.

V roce 1991, kdy došlo k relativně klidnému rozpadu Sovětského svazu v éře Michaila Gorbačova a Borise Jelcina, jsme mohli poděkovat právě těmto vrcholným ruským představitelům, že se rozpad SSSR obešel bez krveprolití. Poté sice došlo k pokusu o odtržení Čečenska a Rusko zabránilo odtržení této části silou zbraní a dosazením proruských vůdců. Ramzan Kadyrov, čečenský prezident.  V první čečenské válce bojoval po boku svého otce Achmata Kadyrova proti ruské armádě, počátkem roku 1999 ve druhé čečenské válce pak společně přešli na druhou stranu do služeb Ruska. Poté, co ruská armáda v červenci 2000 ovládla Groznyj, byl Achmat Kadyrov jmenován hlavou dočasné čečenské administrativy a Ramzan Kadyrov se stal náčelníkem prezidentské bezpečnostní služby.  Je proto velmi úsměvné, když čtu úvahy našich „politologů“, že by ruský prezident Vladimir Putin mohl být svržen i pomocí Kadyrova, který za svou moc vděčí příklonem k Rusku.

Pozorně tentokrát čtu i diskuse k článkům o ruské invazi na Ukrajinu. Existuje poměrně značná část diskutujících, kteří Putina srovnávají s Adolfem Hitlerem, nebo o něm píší jako o „Putlerovi“. Tato paralela pak vede i komentátory či politiky k tomu, aby srovnávali německé obsazení Sudet v roce 1938 k situaci na Ukrajině po uznání separatistických republik na Donbasu Ruskem. Obvykle se argumentuje tím, že tak jako Hitlerovi nestačil zábor Sudet a poté okupoval zbytek Čech a Moravy a na Slovensku povolil vyhlášení fašistického Slovenského štátu, i „Putler“ se s Ukrajinou nespokojí a půjde dál.  K této argumentaci se dokonce přiklonil i prezident Miloš Zeman. Podle prezidenta Miloše Zemana je ruská invaze na Ukrajinu srovnatelná s propuknutím druhé světové války nebo teroristickými útoky na USA. „Dnešní tragická válka na Ukrajině by měla představovat budíček pro západní civilizaci,” varoval během národní bezpečnostní konference na Pražském hradě.

Ruská invaze na Ukrajinu je nejen to. Nebezpečí třetí světové války se zcela jistě zvýšilo, nicméně stále jsou ve hře jaderné zbraně, které mají ve srovnatelné výši USA a Rusko. Logika vzájemného odstrašování jadernými zbraněmi ve vojenských strategiích zůstala, pouze se vytratila z politiky. Nevěřícně čtu názory bývalého velvyslance v Rusku Petra Koláře o tom, že „jsme na jadernou válku připraveni“, že je nutné „vyřadit ruské jaderné zbraně“ či že je zapotřebí Rusko „vypráskat z Kaliningradu“.  Uvědomuje si tento člověk, že chce třetí světovou válku za každou cenu?  A jeho tvrzení o tom, že jsme na jadernou válku připraveni by mělo být mementem pro nás pro všechny. Na jadernou válku není připraven vůbec nikdo, možná tak plány ruských a amerických generálů.

Válka na Ukrajině je ve svém důsledku pokračováním rozpadu Sovětského svazu. Rusko na rozdíl od převládající propagandy není jenom benzinka světa. Vytvořilo si velké finanční rezervy, které západní sankce podle ruských zdrojů snížily na polovinu. I tak se jedná o 350 miliard dolarů. A využilo napjatých vztahů mezi USA a Čínou k tomu, aby s Čínou uzavřelo „strategické partnerství“.  Čínská propaganda se k válce na Ukrajině vyjadřuje podle ruského vzoru, tj. ruské akce podporuje.

Dalším častým tématem diskusí pod články k ruské invazi je teze o tom, že se „s agresorem nejedná“. Fakticky však jednání mezi Ruskem a Ukrajinou probíhají téměř od počátku války. Rusko zveřejnilo své požadavky (uznání anexe Krymu k Rusku a uznání ruských enkláv na východě Ukrajiny, neutralitu Ukrajiny a její demilitarizaci). Nepřímo tyto požadavky komentoval sám ukrajinský prezident v rozhovoru pro ABC News. Připustil, že o Krymu a postavení separatistických oblastí je ochoten s Ruskem jednat a že on sám už vzdal myšlenku na členství Ukrajiny v NATO. Co se členství Ukrajiny v EU týče, podle zveřejněných analýz by mohla Ukrajina do EU vstoupit „do dvaceti let“. 

Realita je tedy opět taková, že se s Putinem jednat musí a jedná, pokud skutečně nechceme, aby svět sklouzl na práh jaderného konfliktu. Do jednání se dokonce zapojil i bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, který stál za projektem Nord Stream 2 (nyní pozastaveném). Ruská sféra vlivu tak bezpochyby fakticky existuje a popírat to je iracionální. Škoda jen, že cenou za toto poznání je obrovské utrpení ukrajinského lidu.