Vražda policisty uprostřed Paříže, k níž se přihlásil Islámský stát, byla podle všeho spektakulárním činem zaměřeným na ovlivnění prezidentských voleb. Uklidňování evropské veřejnosti, že si „zachováme své hodnoty“, je floskulí.
Andor Šándor na ČT24 v pořadu Události, komentáře označil reakce francouzských politiků (a nejen francouzských) na poslední teroristický útok v Paříži jen za bezobsažné floskule. Z činnosti, respektive nečinnosti politiků , je podle něj zřejmé, že je stávající politika neúspěšná. Přitom ale není podle něj vidět ani náznak nějaké změny. Připomněl předsedu Evropské komise Jeana-Claude Junckera, který i v takto vyhrocené atmosféře posledních měsíců neustále podporuje „přerozdělování migrantů podle kvót“.
Nyní je zřejmé, že pařížský teror, podle některých „poprava policisty“, k němuž se přihlásil IS, můžeme dávat do souvislosti s vrcholící kampaní před prvním kolem francouzských prezidentských voleb. Podle francouzské policie se pachatel již v minulosti dopustil útoku na policistu a byl „ v hledáčku policie“. Nicméně, v hledáčku už měli policisté pachatele teroru v Londýně, v Berlíně či teď v Paříži. Ukazuje se však, že je absolutně nemožné všechny potenciální pachatele „v hledáčku“ zavřít do chládku.
V Německu nyní probíhá diskuse nad hlasováním Turků žijících v Německu. Ti se v mnohem větší míře než v samotném Turecku rozhodli podpořit tureckého prezidenta Erdogana v plebiscitu o změnách turecké ústavy. Německá média to komentují jako „selhání integrace turecké menšiny“. Podivují se nad tím, že si Turci v Německu „neváží demokracie“, když hlasují, aby si Erdogan ukrojil daleko větší díl moci přímo v Turecku a omezil pravomoci parlamentu. Někdejší západoněmecký zázrak byl částečně způsoben i prací „gastarbeiterů“ na tak zvané „špinavé práce“. Je zřejmé, že sami Turci druhé i třetí generace žijící v Německu stále považují rodilé Němce nikoliv za spoluobčany, ale jako vykořisťovatele. Když pak Erdogan zabrnká na „nacistickou strunu“, většina Turků v Německu mu to odsouhlasí. Přesto je zřejmé, že existuje naprosto zásadní otázka, zda integrace mohla být úspěšná v situaci, kdy se tak zvaná korektní politika v posledních cca dvaceti letech soustředila na „práva menšin“ a integraci de facto bránila.
Nemělo by nás příliš uklidňovat ani to, že pachateli většiny teroristických útoků, ne-li všech z posledních dvou let, jsou imigranti či potomci imigrantů již dlouho žijící v Evropě. Podhoubí teroru v těch evropských zemích, kde žije početná muslimská menšina, existuje a je celkem jedno, zda pachateli teroru jsou „staří“ nebo „noví“ přistěhovalci. Podle již zmiňovaného bezpečnostního analytika Šándora je kritické zejména to, že se evropská politika vůči imigraci nezměnila. Jen o Velikonocích „zachránila“ italská pobřežní stráž až deset tisíc migrantů na moři před utopením. Přitom je jasné, že prvním krokem musí být zákaz ilegální migrace a vracení migrantů tam, odkud vypluli. Čekat na to, že v Libyi se stane zázrak a rozvrácený stát bude opět fungovat, nemá smysl. Je nutné v zájmu bezpečnosti podniknout jednostranné kroky a pozastavit platnost některých smluv o uprchlících. Je to řešení, které se stávající politická garnitura evropských politiků doslova bojí udělat. Zřejmě to dopadne tak, že bez takovéhoto opatření se EU rozdrolí a státy podobně jako Maďarsko vezmou věci do svých rukou. A ty, které to neudělají, budou mít řádově větší problémy.
