Po úderu v Sýrii se dál rozepisují komentátoři o „nevyzpytatelné“ zahraniční politice Trumpovy administrativy. Přitom pravý opak je pravdou, jen je nutná ochota přiznat omyl.
Poté, co demokraté po porážce ve volbách rozehráli hru, která má stále jeden hlavní cíl - zbavit se Donalda Trumpa pomocí impeachmentu jako „ruského agenta“, byla Trumpova politika označována jako „nepředvídatelná“ nebo dokonce jako zásadní obrat v roli NATO. Komentáře byly plné apokalyptických vizí o Evropě „na holičkách“, ponechané svému osudu a logicky spějící k vazalství na Rusku. Právě takové scénáře byly zakládány na Trumpových výrocích o tom, že je NATO „zastaralé“ a na kritice nízkých vojenských rozpočtů řady evropských členů NATO včetně České republiky.
Málokdo si všímal názorů bývalého starosty New Yorku Rudyho Giulianiho, který při diskusích s nově zvoleným americkým prezidentem prezentoval jasně své názory o tom, že s Ruskem je třeba jednat, ale jen z pozice síly. Neúspěšnou Obamovu politiku k Rusku pokládal Giuliani jako důsledek chybějící demonstrace síly USA během Obamova úřadu. Vývoj syrské krize dává za pravdu slovům bývalého populárního starosty New Yorku z doby teroristického útoku na budovy Dvojčat v září 2001.
Ve světle mediální ostudné masáže americké veřejnosti o „tajných vazbách republikánů na Rusko“ s naznačováním, že Trump je Ruskem „koupený“ a vyhrál prezidentské volby ruským přičiněním, se Trumpova politika k Rusku zdála být „vstřícná“. Mimochodem, ostudná snaha vlivné části médií vyřídit si to s Trumpem prostřednictvím obvinění z velezrady, nám Čechům vůbec nemusí být neznámá. Stačí si vzpomenout na rok 2003 a amnestii Václava Klause na konci jeho mandátu. Seznam senátorů, kteří na Klause návrh na žalobu z velezrady podali je obsáhlý a defilují v něm především politici ČSSD, KSČM, „nezávislí“ -Alena Dernerová (například!) a i Tomio Okamura(!). Americká média na čele s New York Times tak s velký kraválem dělají to samé, co naši „špičkoví“ politici před 14 lety. Vzpomeňme si na to občas!
Právě média, která z Trumpa udělala „ruskou spojku“, očividně zastřela rozum mnoha lidem, kteří snad i věřili tomu, že s příchodem Trumpa do Oválné pracovny Bílého domu se tam během chvilky objeví Vladimir Putin a padnou si s Trumpem kolem krku. Tím neříkám, že jednání mezi Ruskem a Spojenými státy na úrovni prezidentů není velmi důležité a že se neuskuteční. Bude se však odehrávat v jiných souvislostech než se ještě před pád dny zdálo.
Bude teď velmi zajímavé pozorovat zejména protitrumpovská média jak útok v Sýrii vyhodnotí a zda budou stále pokračovat v mediální masáži o „proruském Trumpovi“. Některé komentáře dokonce použití síly považují za Trumpův tah právě i pro vnitropolitickou situaci, protože neskrývaný hněv Putina a výhružky odvetou nelze přejít jen tak a dál pokračovat v „ruské stopě“.
Je také zřejmě konec dalšímu „spodnímu proudu“ mediálních masáží americké veřejnosti o tom, že Trump je druhem „prosťáčka“, který se v politice neorientuje: Dokonce si ani prezidentský úřad „neužívá“ a možná by s prezidentováním nejraději „seknul“. Tuto tezi ostatně využil i Irán, když se Trump „obul“ do dohody s Íránem o zrušení sankcí výměnou za ukončení íránských jaderných ambicí.
Po americkém útoku na leteckou základnu syrského režimu je zřejmé, že Donald Trump nebude váhat demonstrovat sílu americké armády a bude jednat s Ruskem právě z pozice síly. Návštěva amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona (mimochodem také kresleného jako „agenta Putina“) v Moskvě ostatně brzy ukáže, jak se rusko-americké vztahy budou dále vyvíjet a zda demonstrace síly přinese nějaký výsledek.
