Ortel – srdcem k Vlasti

Do divadla v Jaroměři, navzdory petici koncertu nepřejících lidí, zavítal Ortel. Návštěvník akce rozhodně neprodělal, protože za své peníze viděl skupiny tři. Policejní skupinu, skupinu demonstrantů a Ortel. Jak to dopadlo?

V pátek jsem se vypravil na akustický koncert plzeňské rockové kapely Ortel do krásného divadla v Jaroměři. Důvodem bylo udělat si vlastní názor a ověřit oprávněnost „protiortelovského“ štvaní ze strany některých médií, politiků, umělců a neziskových organizací, když Ortel má být rasistický, nacistický, xenofobní, a kdoví co ještě. Nikdy v minulosti jsem hudební tvorbu Ortel neslyšel, teprve po koupi lístků, několik týdnů před koncertem, jsem si poslechl veškerou vydanou tvorbu od roku 2002. A jako bývalému rockerovi, mi docela spadla čelist...

Jednoduchý poctivý melodický rock z osvědčené plzeňské líhně, se srdcem na dlani, bez ambicí virtuozity. Melodické linky drží několik akordů a nad nimi vyniká výrazný zpěv Tomáše Ortela, jehož barevnost, dynamika, naléhavost, procítěnost a odhodlání, až na výjimky vysoce převyšuje donekonečna omílané, pěvecky nevýrazné „hity“ českých interpretů v komerčních rádiích. Co se týče textů Ortelu, vychází ze života společnosti, v níž se nacházíme.

Texty Ortelu míří k lidem zvoleným politikům, kteří se namísto dobrého vládnutí věnují nesmyslnému politikaření, korupci, klientelismu, prospěchářství, rozkrádání a zaprodávání vlasti ve prospěch svůj a cizího kapitálu – „kapsy své mastí“. Některé texty se ohlížejí do minulosti, když připomínají to, co nám vybojovali a zanechali naši předkové, najdeme i příběhy lidí, které systém zadlužil, zotročil a vytěsnil na okraj společnosti.

Ortel probouzí city a svědomí posluchačů, aby se konzumním režimem unavení, zaneprázdnění a zotročení lidé probudili ze spánku a začali se zajímat nejen o věci veřejné, ale i o to, co je přesahuje. Aby našli svoji ztracenou identitu a chránili si ji proti těm, kteří jim jí berou. Totéž v lidech probouzeli předrevoluční Karel Kryl a Václav Havel. Před 1. světovou válkou za země Koruny České bojovali Dobrovský, Jungmann, Tyl, Mácha, Němcová, Erben, Palacký, Thám, a další. V roce 1915 jsme byli Rakousko-Uherskou monarchií natolik svázáni, že v českých zemích byly zákazy kulturních akcí, cenzura knih, zatýkání a věznění lidí, kteří svými protirakouskými postoji bojovali za český národ. Významnými postavami té doby byly Masaryk, Beneš, Šámal, Kramář, Rašín, Hajn, Soukup a Scheiner.

Příklad Rakouska–Uherska ukázal, že problémy mnohonárodnostního státu není možné řešit. Nyní se, svázáni byrokracií mnohonárodnostní Evropské unie, znovu nacházíme v situaci, kdy je, zejména z ekonomického hlediska, potřebné motivovat obyvatele české země k samostatnosti, soběstačnosti a národní uvědomělosti. Nechceme-li být chudou ekonomickou kolonií, je nezbytné transformovat diktát zahraničních bank, zbrojařských koncernů a nadnárodních korporací ve skutečnou občanskou společnost a ne žít v bludu, že se problémy země nebo jejích „parťáků“ v EU vyřeší přimícháním dalších národů. Naše vlast potřebuje úplně jinou politickou reprezentaci, která dokáže zformulovat národohospodářskou vizi, národní zájmy a realizovat je dříve, než si naši západní sousedé pro svoje zájmy vyberou k vytěžení jinou zemi - kolonii.

U Jaroměřského divadla postával hlouček policejních ozbrojenců se psem a sedm protestujících dětí s „protiortelovskými“, ručně popsanými „transparentíky“ v rukách. Foukal studený vítr a bylo mi těch zmanipulovaných dětí líto. Řekl jsem jim, ať nevěří všemu, co jim kdo předhodí, sami se vzdělávali a informace si ověřovali. Jedna z dívenek byla převlečena za černocha a v rukách měla čvrtku s nápisem „obejmutí zdarma“. Přistoupil jsem k ní a objal ji (genderisté prominou, že jsem neobjal člověka). Byla potěšena a řekla mi, že jsem dnes první. Vedle těch dětí s „transparentíky“ stál muž, možná jejich pedagog. Uvnitř divadla stála dlouhá fronta, mladíci rozdávali dámám rudé růže s podpisem Tomáše Ortela na bílé kartičce. Publikum tvořili starší i mladí lidé v kostýmcích, oblecích, některé dámy ve skvostných večerních toaletách, muži v riflích a skalní fanoušci skupiny s oděvními doplňky Ortel. Viděl jsem i Romy a děti. Uvnitř divadla vládla neuvěřitelná atmosféra a nad oponou vše sledoval hrdý český lev s nápisem SRDCEM K VLASTI. A Ortel mu ostudu neudělal. Dal ze sebe to nejlepší a nadšené publikum jej odměňovalo mohutným potleskem. K závěru vystoupení gradovalo společným zpěvem a bouřlivými ovacemi ve stoje. Žádné nepokoje, avizované výtržnosti „nácků“, sebemenší náznaky rasismu, nacismu nebo xenofobie jsem za celou dobu trvání akce ani po ní nezaznamenal.    

Ortel není rasistický ani nacistický. Ortel je trnem v oku těm, kteří se v jeho kritice našli a cítí se ohroženi u svých koryt, ze kterých tak báječně, na úkor pracujících lidí (ti co vytvářejí hodnoty), kynou. Takoví lidé se neštítí zverbovat média, neziskovky ani nechat zmanipulovat nevědomá školní dítka, jsou ochotni to řešit i v parlamentu, jen aby probuzení národa zabránili. Vždyť by se jim zhroutil jejich pohodlný život, vytvořený z potu, chudoby a neštěstí těch, co na ně otročí a dřou…

Ortel to v Jaroměři dal. Se srdcem k vlasti. Dáme to u voleb i my…?