Vitásková běduje, aneb prohra bolí

Alena Vitásková neuspěla ve volbách a to se stalo důvodem jejího lamentování nad nízkou volební účastí. I kdyby se v jejím rajonu zúčastnilo 100% voličů, stejně by neuspěla.

Předsedkyně Energetického regulačního úřadu se obsáhle vyjádřila ke svému neúspěchu v senátních volbách.  Pod titulkem „Sláva vítězům, čest poraženým“  se zejména zamýšlí nad nízkou volební účastí.

Je to podivný protest mlčící většiny, rezignace, kterou my starší důvěrně známe. Bývalý režim nás naučil se hrbit a mlčet, minulý režim nás zadupával do země. Měli jsme ale děti, které povstaly za nás a přinesly demokracii. Demokracii, která se poněkud vymkla. Jak jinak můžeme hovořit o tak masovém nezájmu jít volit. Bojím se, že dlouho nebude nikdo, kdo by to napravil. Naše děti mají děti, ty raději odjedou do zahraničí, nejdou k volbám, a možnost zásahu do zahnívajícího systému je v nedohlednu. Skepse a beznaděj. Občané nevěří, že účastí ve volbách mohou ovlivnit veřejné dění. Je to porážka české politiky.

Na závěr tvrdí - Odměna politiků je účast ve volbách. S jakým mandátem politik pracuje, když nevolí 70 % občanů? Je to nebezpečná skutečnost, která přetrvává delší období. Měli bychom se vážně zamyslet nad tím, zda se neschyluje k vážnějšímu problému, třeba k defenestraci. Za daných okolností se nedivím panu prezidentovi, že prosazuje zavedení povinné účasti u voleb: občané by měli považovat za samozřejmost, že se podílejí na odpovědnosti za politický vývoj země.

K lamentaci Vitáskové nad „neodpovědností“ občanů, kteří jdou raději na nákup do nákupního centra než k volbám, mám pouze několik drobných poznámek.

1.       Účast v krajských volbách od prvních voleb v roce 2000 až k letošním v pořadí pátým volbám

byla tato- zdrojem je www.czso.cz -

Rok
2000	33,64
2004	29,62
2008	40,03
2012	36,89
2016	34,57

Z tabulky je patrné, že se žádné dramatické zvýšení či snížení ve volební účasti za celou dobu konání voleb do krajů nekoná, snad s malou výjimkou voleb 2008, kdy se díky „oranžovému tsunami“ podařilo ČSSD vyhrát drtivě ve všech krajích Česka. Senátní volby jsou na tom obdobně.

Zcela jistě to souvisí s tím, za jak důležité tyto volby voliči považují. Bědovat nad tím sice můžeme, řešit tuto situaci zavedením volební povinnosti podle názoru prezidenta Zemana by se však v mnohém podobalo volbám před rokem 1989. Za bolševika také účast ve volbách dosahovala magické čtyřdevítkové hranice 99,99%, protože lidé „chtěli mít od režimu pokoj“. Je otázkou, zda by volební povinnost naopak nebyla vysoce kontraproduktivní a nezvýšila počet protestních hlasů pro různé obskurní strany.  A už vůbec si nejsem jist, zda by v případě Aleny Vitáskové vedla k jejímu postupu do druhého kola!

2.       Protest „mlčící většiny“ a „nenávist k politice a politikům“ je častým způsobem jak relativizovat volební vítězství. Takže jsem už samozřejmě nemohl nečíst, že ANO získalo podporu nikoli 21%, ale jen asi 6% z celkového počtu voličů (včetně těch, co k volbám nepřišli).  Nezbývá mi, než konstatovat, že demokracie vytvořila možnost, aby se každý z nás rozhodl, zda chce využít práva volit a jít k volbám nebo nevolit, aniž by byl úřady popotahován a vláčen po „domovních důvěrnících“, jak se tak často dělo za bolševika. Aby bylo dosaženo stoprocentní volební účasti, volební komise často vysílala své členy, aby toho, kdo nepřišel k volbám, doslova naháněla do volební místnosti.  Pak byl předseda volební komise „spokojen“ a pochválen za „dobře odvedenou práci“. K této praxi se zcela jistě vrátit nechci.

3.       Alena Vitásková jako kandidátka hnutí Úsvit, založeného účelově Tomio Okamurou, který ho využil k finančním transakcím pro svou osobu, aby v letošních volbách kandidoval pod hlavičkou Strany přímé demokracie ve spojení se Stranou práv občanů, využila tohoto obskurního hnutí, aby nemusela shánět podpisy pro svou kandidaturu.  Sázela zřetelně na to, že je „jedna ruka“ s prezidentem Zemanem a domnívala se, že díky tomu se ve volbách prosadí. Neprosadila. To je jednoduchá aritmetika a stěžovat si na „neodpovědné“ voliče, respektive nevoliče, je docela průhledná záminka jak „vysvětlit“ svůj neúspěch.

Svůj lamentační článek nazvala Sláva vítězům, čest poraženým. Z výše uvedeného však vyplývá, že si onu čest jako poražená kandidátka do senátu příliš nezaslouží. Skončila ve svém obvodě na 4. nepostupovém místě. To je vše.